Vlastimil Klíma (právník)

Po maturitě, kterou složil 3. července 1917 na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, studoval v letech 1917–1922 na Karlově univerzitě v Praze práva. V letech 1922–1939 byl jednatelem Ústředního spolku mlynářů, 1939–1940 generálním sekretářem Svazu mlynářů a současně v letech 1930–1950 měl se společníkem JUDr. Jindřichem Nechanským advokátní kancelář.[2]

Počátkem 30. let 20. století patřil mezi skupinu nových mládežnických aktivistů Československé národní demokracie, kteří nahradili dosavadní skupinu. Vnesli do strany větší důraz na nacionalismus. Po parlamentních volbách v roce 1935 byl zvolen za Národní sjednocení, do kterého národní demokraté vstoupili.[3] Mandát ovšem získal až dodatečně, v červnu 1937, jako náhradník poté, co zemřel poslanec Karel Kramář. Mandát si Klíma oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939,[4] přičemž v prosinci 1938 ještě přestoupil do poslaneckého klubu nově ustavené Strany národní jednoty.[5] V listopadu 1938 hlasoval na protest proti tomu, že nebyla povolena rozprava v plénu, proti ústavním změnám.[6]

V letech 1939–1940 patřil k vedoucím představitelům odbojové organizace Politické ústředí. V červnu 1940 zatčen, ale po několika týdnech pro nedostatek důkazů propuštěn. V roce 1943, kdy se uchýlil do sanatoria doc. Ladislava Filipa v Poděbradech, obnovil spojení s odbojem a organizoval sbírku na podporu rodin popravených a vězněných odbojářů.[7]

Po druhé světové válce se po zákazu obnovení národnědemokratické strany pokusil neúspěšně o vstup do lidové strany[8]; v letech 1945–1948 členem Československé strany národně socialistické a generálním tajemníkem mlynářské sekce Ústředního svazu československého průmyslu. Na podzim 1949 byl zařazen do pracovního tábora v Pardubicích, po necelém měsíci vyreklamován s pomocí ministra informací Václava Kopeckého. V září 1951 zatčen, v monstrprocesu s tzv. Zelenou internacionálou 26. dubna 1952 jako člen agrárnického spikleneckého centra (ačkoliv patřil za první republiky mezi odpůrce agrárníků) odsouzen na doživotí. V roce 1960 amnestován, od r. 1962 pracoval jako skladník v podniku Drobné zboží Praha; v roce 1964 došlo k obnovení procesu a v r. 1967 byl plně rehabilitován. Po zamítnutém pokusu o návrat do advokacie odešel v březnu 1968 do důchodu.[9]

Už ve vězení na konci padesátých let se věnoval psaní politických memoárů, v čemž po propuštění pokračoval i za spolupráce s historiky (Robert Kvaček, Karel Kučera, Jan Galandauer) až do své smrti.[10]

• Skřipský, Marek. Role Národní myšlenky 1923-1939: příspěvek k dějinám demokratického nacionalismu. 1. vyd. Praha: Národní myšlenka, 2005. 34 s. Knihovna Národní myšlenky; sv. 1. ISBN 80-903582-0-9.