Vladykové z Michalovic

Dne 14. září 1554 byl bratrům Bohuslavovi a Petrovi, žateckým měšťanům, udělen erb, roku 1571 pak byli přijati do stavu rytířského. Drželi statky na Žatecku, např. Rvenice, Nové Sedlo či Strupčice. V roce 1595 se připomíná Jan z Michalovic, jenž napadl rvenického školního mistra Šebestiána Milera.

Nejznámějším členem tohoto rodu byl Bohuslav z Michalovic (1565–1621), který byl v letech 1590–1611 místopísařem Království českého, 1612–1617 místokancléřem a během stavovského povstání 1618–1620 se stal jedním z třiceti stavovských direktorů.[1] Po porážce na Bílé hoře byl v červnu na Staroměstském náměstí v Praze popraven. Rodové majetky byly zkonfiskovány.

Manželkou popraveného Bohuslava byla ze země vykázaná Voršila Benigna se syny Smilem a Jan Václavem. Bratr popraveného, Jan Jiří, rovněž skončil v exilu. V korespondenci Fridricha Falckého je zmínka o madam Michaloivitz s nezaopatřenými dětmi, jež se měla na falckém dvoře starat o jeho syna Ruprechta Falckého. Na falckém dvoře se ale neosvědčila a nezůstala tam. V jiném dopisu z roku 1628 se Alžběta Stuartovna zmiňuje Jindřichovi Matyášovi Thurnovi, že tato česká šlechtična konvertovala ke katolictví.[2]

Po bitvě na Bílé hoře hledala nekatolická šlechta, jež byla ze země vykázána, útočiště na různých místech Saska a Lužice. V jiných záznamech stojí, že Benigna z Michalovic žila zprvu v Pirně, kde za ni přísahu věrnosti zeměpánovi složil Bohuchval Sekerka. V roce 1641 byla na seznamu exulantů v Žitavě.[3]

Není patrné, zda v průběhu první poloviny 17. století rod vymřel.