Vladimir Velebit

Vladimir Velebit (19. srpna 1907, Zadar – 29. srpna 2004, Záhřeb) byl jugoslávský komunistický politik, partyzán, právník a diplomat, původem z Chorvatska.

Vladimir Velebit
Narození19. srpna 1907
Zadar
Úmrtí29. srpna 2004 (ve věku 97 let)
Záhřeb
Povoláníhistorik, diplomat, politický komisař, advokát a politik
Funkceambassador of Yugoslavia to Italy (1951–1952)
ambassador of Yugoslavia to the United Kingdom (od 1952)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Byl synem rakousko-uherského generála. Vystudoval práva a živil se jako právník v chorvatské metropoli Záhřebu.[1] Již během této doby navázal během svých stáží v jižním Srbsku kontakty s levicově orientovanými představiteli jugoslávského politického života, což ho dostalo do hledáčku tehdejšího královského režimu.

V roce 1939 se poprvé setkal v Istanbulu s Titem, se kterým měl později velmi dobré vztahy.[zdroj?] Budoucí jugoslávský maršál se také zasloužil o to, aby Velebit byl přijat do komunistické strany.

Za války

Během druhé světové války (v březnu 1942) se přidal k partyzánskému hnutí. Josip Broz Tito ho pověřoval různými úkoly, týkajícími se kontaktu partyzánů se Spojenci (od června 1943 byl hlavní osobou, zmocněnou pro diplomatické úkoly). Účastnil se také tzv. březnových rozhovorů, během kterých partyzáni vyjednávali s Němci o některých podmínkách bojů, mezi které patřila např. výměna zajatců.[1]

Kromě toho se také věnoval organizaci vojenských soudů v řadách partyzánů. Po smrti Loly Ribara převzal jeho funkce. V partyzánské armádě nakonec dosáhl hodnosti generálmajora.[2]

Po válce

Po skončení konfliktu, když se komunisté chopili moci, se stal náměstkem jugoslávského ministra zahraničí (Stanoje Simiće). Vedl rozhovory v souvislosti s tzv. "Terstskou krizí", tedy hraničního sporu mezi Jugoslávií a Itálií. Byl hlavním vyjednavačem tzv. Memoranda o porozumění, ve kterém byla stanovena budoucí hraniční čára mezi oběma zeměmi ve sporné oblasti.[3]

Roku 1948, během roztržky mezi Jugoslávií a Sovětským svazem, ho Sověti označili za špiona Velké Británie. Velebit tak byl nucen na svoji funkci rezignovat. Tato obvinění byla ještě několikrát zopakována přímo Stalinem[zdroj?], a to i poté, co Velebit přestal pracovat v jugoslávských diplomatických službách a své aktivity přesměroval jinam – vedl výbor pro turistiku a pohostinství.

Na počátku 50. let zastupoval Jugoslávii v Itálii a Velké Británii jako velvyslanec. Připravil první Titovu zahraniční cestu na západ (v roce 1953 do Londýna).

V 60. letech (1960–1967) se stal výkonným tajemníkem.[2] Evropské hospodářské komise OSN. Také se zabýval řešením politické krizi na Blízkém východě. Když v roce 1967 opustil aktivní diplomatickou službu, byl jak v Jugoslávii, tak i v mezinárodním prostředí znám jako zkušený diplomat.

Zemřel 29. srpna 2004 v Záhřebu. Pohřben byl na hřbitově Mirogoj.

Reference
  1. PAVLOVIĆ, Stevan. Hitlerov novi antiporedak. Bělehrad: Clio, 2008. ISBN 978-86-7102-361-0. Kapitola Saveznici ne dolaze; povlačenje Italijana 1943., s. 169. (srbština)
  2. Profil Velebita na stránkách UNECE (anglicky)
  3. Rozhovor s Vladimirem Velebitem na stránkách portálu Geografija (chorvatsky). www.geografija.hr [online]. [cit. 2012-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-20.

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.