Vladimír Janko

Vladimír Janko (8. srpna 1917 Nosislav[1]14. března 1968 Praha[2]) byl český a československý odbojář, generálplukovník, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. Spojenec Antonína Novotného, v roce 1968 spáchal sebevraždu.

Vladimír Janko
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1954  1960
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ

Narození8. srpna 1917
Nosislav
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. března 1968 (ve věku 50 let)
Praha
Československo Československo
NárodnostČeši
Alma materVoj. akad. Hranice
Profesepolitik
OceněníŘád Bílého lva
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Biografie

Pocházel z rodiny zámečníka. Rodiště má v Nosislavi[3]. Otec se s rodinou za prací přestěhoval do Brna. Vladimír Janko chodil na základní školu v Brně–Židenicích, maturoval s vyznamenáním na České reálce v Brně v Křenové ulici. V roce 1936 nastoupil do československé armády k pěšímu pluku 43 v Brně. Absolvoval školu pro důstojníky v záloze a s hodností četař aspirant byl zapsán na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval 14. srpna 1938 s hodností poručíka.[4] V září 1938 velel pohotovostnímu oddílu v bojích proti dobrovolnickým jednotkám Freikorps ve Šluknovském výběžku. Po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 se napojil na vznikající odbojovou síť Obrana národa. V létě roku 1939 odešel do emigrace, přes Polsko, kde se zapsal do československého legionu v Bronowicích (26. srpna 1939).[5] Po záboru Polska byl internován v SSSR.

Působil od začátku roku 1942 u československých jednotek na východní frontě (odvod do vojska 7. 2. 1942 v Buzuluku[1]). Organizoval výcvik a řízení bojů tankistů. V červenci 1942 se stal velitelem Třetí pěší roty v rámci Prvního československého polního praporu. Po odjezdu na frontu v lednu 1943 velel své rotě při obraně na řece Mža, řídil útok na Sokolovo v noci z 9. na 10. března 1943. Za bojovou činnost byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a sovětskou Medailí za odvahu.[6] V roce 1943 absolvoval odborný velitelský kurz v tankovém učilišti v Tambově a byl jmenován velitelem 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR. Ta se zapojila do bojů v Karpatsko-dukelské operaci a v Ostravské operaci.[5] Dne 15. dubna 1945 tanková brigáda majora Janka poprvé překročila hranice Česka u Sudic v okrese Opava a tuto událost připomíná v Sudicích Památník osvobození (Sudice) a Pomník Československých tankistů. Dne 4. května 1945 tanková brigáda majora Janka osvobozovala Město Libavá. 8. května 1945 byla tato brigáda již v Olomouci.[7]

V letech 19461947 absolvoval Akademii generálního štábu maršála Vorošilova v Moskvě. Byl mu udělen Leninův řád, Řád bílého lva a byl nositelem Československých válečných křížů. Ještě před únorem 1948 ale jeho vojenskou kariéru překazil mocenský boj vedený Bedřichem Reicinem.[5] Svou kariéru zachránil za blíže neobjasněných okolnost. Zůstaly jen dohady[8]. Do první generálské hodnosti byl povýšen k 1. 10. 1950. Roku 1954 se uvádí jako nositel různých státních vyznamenání včetně vyznamenání Za vynikající práci.[9]

Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním obvodu Opava II.-jih. V parlamentu setrval až do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1960.[10] Patřil do okruhu spojenců Antonína Novotného. V roce 1968 působil jako náměstek ministra obrany ČSSR. Poté, co emigroval generál Jan Šejna a došlo k otevření armádních kauz z éry Novotného, spáchal Janko 14. března 1968 sebevraždu zastřelením. Pohřben je v Častolovicích.[11]

Spekulovalo se o tom, že Šejna a Janko plánovali vojenský převrat s cílem obnovit moc Antonína Novotného.[12] V roce 1970 se začaly objevoval pochybnosti ohledně okolností jeho sebevraždy[8]. Tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák ovšem prohlásil, že o Jankovi už nechce nic slyšet.[5]

Hodnostní postup

četař-aspirant (?), poručík (14.8.1938), nadporučík (1942), kapitán (15.2.1944), štábní kapitán (29.7.1944), major (1.10.1944), podplukovník (17.4.1945), plukovník (1.4.1946), brigádní generál (1.10.1950), generálporučík (1953), generálplukovník (říjen 1961).[3][13][5][8]

Zařazení a funkce

pěší pluk 43 v Brně (1936–?), škola pro důstojníky v záloze (?–?), Vojenská akademie Hranice (?–?), pěší pluk 47 v Mladé Boleslavi (1938–1939), velitel pohotovostního oddíl ve Šluknovském výběžku (září 1938), propuštěn z armády (15.3.1939), emigrace (léto 1939), čs. legion v Bronowicích – Polsko (26.8.1939), internace Rudou armádou po jejím obsazení části Polska (18.9.1939), pobyt v internaci (1939–1941), velitel 3. pěší roty 1. čs. polního praporu v Buzuluku (7.2.1942), bojové nasazení v prostoru Sokolovo (březen 1943), velitelský kurz tankové učiliště Tambovo (1943), bojové nasazení – postupně velitel tankové roty, náčelník štábu, velitel tankového praporu, velitel pluku (od 20.5.1944) a velitel 1. čs. samostatné tankové brigády (od 25.7.1944 do konce války), náčelník tankového praporu v Moravské Třebové (1945), náčelník štábu velitelství tankového vojska MNO (listopad 1945), profesor taktiky a náčelník katedry na Vysoké vojenské škole v Praze (?), frekventant Akademie generálního štábu maršála Klimenta Vorošilova v Moskvě (1946–1947), náčelník tankového vojska MNO (jaro 1948), velitel tankových vojsk v Olomouci (?), …další funkce…..zástupce ministra (1966–1968).[3][13][5][8]

Vyznamenání

Jiná ocenění

Vladimír Janko je čestným občanem Ostravy.

Po něm je pojmenována v Ostravě i ulice s názvem Gen. Janka. Nachází se v části Moravská Ostrava, souběžně s ulicí Novinářská.

Na zadní straně památníku Rudé armády v Ostravě je umístěna pamětní deska s nápisem:[15]

GENERÁLPLUKOVNÍK
VLADIMÍR JANKO
OSVOBODITEL A ČESTNÝ OBČAN
MĚSTA OSTRAVY

Odkazy

Reference

  1. Záznam vojáka [online]. Vojenský ústřední archiv [cit. 2020-09-21]. Heslo Vladimír Janko. Dostupné online.
  2. Vladimír Janko [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-25]. Dostupné online. (česky)
  3. KOLEKTIV. Nosislav v proměnách času. první. vyd. Brno: F.R.Z.agency s.r.o.pro městys Nosislav, 2016. 216 s. ISBN 978-80-88131-06-9. S. 184.
  4. Václavík, Jiří. generálplukovník Vladimír Janko [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2019-10-10]. Dostupné online.
  5. Nosislavský zpravodaj, 5/2007 [online]. www.nosislav.cz [cit. 2012-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. (česky)
  6. Jiří Fiedler: Sokolovo 1943 - Malý encyklopedický slovník ; Vydavatelství Naše vojsko, 2004, ISBN 80-206-0716-1, str. 46
  7. MACHALA, Jindřich. Kronika Libavska. čtvrté doplněné. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2012. ISBN 978-80-260-2270-1. S. 73.
  8. VÁCLAVÍK, Jiří. Vladimír Janko [online]. Častolovice: 13.8.2010 [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.
  9. Kandidáti Národní fronty pro volby do Národního shromáždění. Rudé právo. Listopad 1954, roč. 35., čís. 311, s. 2. Dostupné online.
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-25]. Dostupné online. (česky)
  11. Jiří Václavík. Hrob Vladimír Janko [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2020-02-05]. Dostupné online.
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 476. (česky)
  13. Váleční hrdinové - Vladimír Janko [online]. Městys Nosislav [cit. 2016-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-19.
  14. Válka.cz, Řád rudé hvězdy
  15. Jan Gara, Jitka Lenková, Ing. František Jedlička. Památník a mauzoleum Obětí 2. světové války a vojákům Rudé armády [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2020-02-05]. Dostupné online.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.