Vittorio Alfieri

Narodil se ve velmi staré šlechtické rodině. Měl bratra Giuseppe Maria a sestru Giulii. Otec, hrabě Antonio Amedeo Alfieri zemřel krátce po narození syna. Matka, savojská šlechtična Monika Maillard de Tournon se v roce 1750 znovu provdala a měla dalších pět dětí. [3] Vittorio, který byl vychováván v přísném a odtažitém prostředí, měl citlivou povahu a toužil po citovém kontaktu, což se projevovalo v jeho sklonech k neurotickému chování. Matka a strýc Pellegrino Alfieri ho v roce 1758 poslali do Královské akademie v Turíně, aby se v rámci rodinné tradice stal nižším důstojníkem. Strávil tam osm roků studiem literatury, historie, jazyků, rétoriky a práva, ale také šermu nebo jezdectví. Formální způsob vzdělávání, postrádající důraz na rozvoj kritického myšlení a přípravu pro reálný život, ho neuspokojoval. Potěšení mu přinášela četba klasických románů a hlavně hudba, která ho provázela celý život. Z Akademie odešel po smrti svého strýce v roce 1766 [3] [4] a narukoval do armády jako praporčík v provinčním pluku v Asti.

Po krátké vojenské kariéře s královým svolením Alfieri v následujících dvou letech cestoval po celé Evropě. Projel Itálii, podnikl cesty do Francie, Anglie a Holandska. Tam prožil velkou lásku k vdané šlechtičně a musel urychleně odjet, aby se vyhnul skandálu. Vrátil se do Turína, kde zůstal u své sestry Giulie až do svých dvaceti let. Věnoval se četbě osvícenské literatury, především francouzských autorů a také Plútarchových Životopisů, které ho inspirovaly vášní pro svobodu a nezávislost.[3] V letech 1769 až 1772 podnikl svou druhou cestu do Evropy, tentokrát navštívil Rakousko, Prusko, Švédsko, Finsko a Rusko. V Anglii se zapletl do další milostné aféry s vdanou ženou a musel urychleně opustit Londýn. Pokračoval v putování, nejprve v Nizozemsku, pak ve Francii, Španělsku a nakonec v Portugalsku. Na cestách získal přehled o společenských poměrech v Evropě, začal projevovat hlubší zájem o politické záležitosti, přičemž se stal kritikem jakékoliv formy tyranie a politického nátlaku.

Do Turína se vrátil v roce 1773, zařídil si dům na náměstí San Carlo, ve kterém se pravidelně scházel se svými přáteli z Akademie. V armádě zůstal do roku 1774 a svou vojenskou kariéru ukončil v hodnosti poručíka. Začal studovat klasickou filologii a literaturu. Napsal, převážně ve francouzštině, svá první pojednání, inspirovaná Voltairovými spisy. Na podnět svého učitele abbé di Caluso začal psát verše, z nichž vznikla jeho první tragédie Cleopatra. Byla uvedena v Turíně roku 1775 a její úspěch přispěl k Alfieriho rozhodnutí věnovat se dramatické tvorbě. [4] V dubnu 1776 odjel na první ze svých literárních cest do Pisy a Florencie, aby se zlepšil v italštině, protože spisovný jazyk ovládal jen nedokonale, od dětství hovořil především piemontským nářečím. Dokončil zde tragédie Filippo a Polinice, které začal psát původně ve francouzštině a po nich následovala řada dalších. V roce 1777 pobýval v Sieně, kde se aktivně zapojil do kulturního života a napsal politický traktát Della Tirannide (O tyranii), v níž odsoudil absolutismus a vyslovil se pro svobodu jako absolutní právo všech lidí.[3]

V říjnu 1777 potkal svou životní lásku, princeznu Louise ze Stolberg-Gedernu, hraběnku z Albany, která byla nešťastně provdána za skotského šlechtice Charlese Edwarda Stuarta. Aby jí mohl být nablízku a nebyl vázán svými povinnostmi v Piemontu, Alfieri postoupil veškeré své majetky sestře Giulii a pro sebe si ponechal pravidelnou rentu. Odjeli spolu do Říma, kde se hraběnka snažila získat od papeže svolení k odluce od násilnického manžela. Alfieri do roku 1785 dokončil čtrnáct tragédií, které publikoval ve třech svazcích vytištěných tiskárnami v Sieně. Získával věhlas jako dramatik i autor kritických a provokativních sonetů a epigramů. V roce 1783 se znovu vydal na cesty, aby ochránil Louisinu pověst. Projel různá místa Itálie po stopách Danteho a Petrarcy, z Anglie si přivezl několik koní. Po návratu se znovu setkal s Louisou, která v té době žila na zámku Martinsbergu v Colmaru v Alsasku. Alfieri tam napsal hry Agide, Sofonisba a Mirra. Ta je považována spolu se Saulem za Alfieriho mistrovské dílo.[4]  Pracoval na teoretických pojednáních o literatuře, například Del principe e delle lettere (O vládci a literatuře). V ní prohlásil básníky za hlasatele svobody a lidské důstojnosti a přirozené nepřátele tyranů.

V roce 1786 společně odjeli do Paříže, kde prožili období Velké francouzské revoluce.[3] V Louisině salónu se setkával s mnohými literáty, mezi kterými vynikali Beaumarchais a André Chénier. Alfieri byl jako stoupenec svobody a nezávislosti podporovatelem její počáteční fáze. Literární tvorba z této doby svědčí o jeho politických postojích a přispěla k revoluční atmosféře. V otevřeném dopise vyzval krále Ludvíka XVI., aby dal svému lidu svobodu. Napsal dokonce oslavnou báseň na dobytí Bastily. Podporoval americkou revoluci a napsal sbírku ód vydaných pod názvem L'America libera a hru Brutus I. věnovanou Georgeovi Washingtonovi.  Alfieriho tragédie byly v této době publikovány známými tiskárnami Didot. Vývoj revoluce a nastolení tyranie jakobínů ho vedly k ostré změně názorů a k rozhodnutí Francii opustit. Napsal velmi ostrou satiru na francouzskou revoluci pod názvem Misogallo (Protifrancouz).

náhrobek Vittoria Alfieriho v bazilice Santa Croce ve Florencii

V roce 1792 se s Louisou vrátili do Florencie. [4] Po smrti manžela v roce 1788 získala svobodu, ale usoudili, že pro ně bude výhodnější neuzavírat nové manželství. Během italského tažení napoleonských válek se Alfieri otevřeně a politicky nepostavil proti francouzské vládě, ale zcela odešel z veřejného života. Navzdory tomu, že žil osamocen, se stal idolem mnoha italských vlastenců a literátů a jeho tragédie byly veřejností přijímány s obrovským úspěchem. V Itálii měl mnoho obdivovatelů a pokračovatelů mezi literáty. Jako první hovořil o sjednocení Itálie a národním uvědomění. Své tragédie považoval za prostředek ke znovuoživení italské povahy a k občanskému a politickému osvobození Italů. Alfieri stál v čele nových dramatických autorů, kteří navázali na jeho způsob tvorby například Giovanni Pindemonte, Alessandro Pepoli, Vincenzo Monti, Ugo Foscolo, Francesco Benedetti. [4]

Závěrečné roky života Alfieri strávil studiem starořecké literatury a překladům klasiků Euripida, Sofokla, Aischyla, Aristofana. Z těchto inspirací vznikla poslední Alfieriho tragédie Druhý Alceste (1798). V letech 1801 až 1803 napsal šest komedií, z nichž čtyři L’Uno (Jeden), I Pochi (Nemnozí), I Troppi (Příliš mnozí) a L’Antidoto (Protijed) byly pojaty jako satirické texty s cílem přispět k politickému a společenskému obrození Itálie. [4] Dokončil svou autobiografii s názvem Vita scritta da esso (To napsal život), jejíž první část napsal už v roce 1790.

Jeho zdraví se stále zhoršovalo, trpěl chronickými žaludečními potížemi a nemocí ledvin, záchvaty dny a artritidy. Zemřel v roce 1803 a je pohřben ve florentském kostele Santa Croce společně s dalšími velkými osobnostmi jako Machiavelli a Michelangelo. V roce 1810 zde hraběnka z Albany nechala instalovat mramorový náhrobek, který zhotovil Antonio Canova.

• Polinice (1781)
• Virginia (1781, 1783, přepracováno v roce 1789)

• Saul (1782))
• Filippo (1781, vydáno v roce 1783)
• Rosmunda (1783)
• Agamemnon (1783))
• Antigone (1783)
• Orestes (1783)
• Timoleon (1783, přepracován v roce 1789)
• Octavia (1783, znovu publikována v roce 1788)
• Merope (1785))
• Maria Stuarda (Marie Stuartovna, 1788))
• Agide (1788)
• La congiura de' Pazzi (Spiknutí šílených mužů, 1788)
• Brutus první (1789)
• Brutus druhý (1789)
• Don Garzia (1789))
• Sofonisba (1789))

• Mirra (1789)

autobiografie Vittoria Alfieriho vydaná v Miláně 1848

publikováno posmrtně

• Kleopatra (on sám se později vzdal, 1774–1775, publikoval posmrtně)
• Alceste první (1798)
• Alceste druhý (1798)

• Abel (1786) - pro hybridní žánr spojující operu a melodrama Alfieri sám použil název tramelogedie

• L’Uno (Ten, který)
• I pochi (Několik málo)
• I troppi (Příliš mnoho)
• L’antidoto (Protijed)
• La finestrina (Okno)
• Il divorzio (Rozvod)

Vittorio Alfieri: Della Tirannide (1927)

• Della tirannide (Tyranie (1777-1790)
• Del principe e delle lettere (Vládce a dopisy (1778-1786)
• Panegirico di Plinio a Trajano (Panegyrik Pliniův o Trajanovi, 1785)
• La Virtù sconosciuta (Neznámá ctnost, 1786)
• Elogio di Niccolò Machiavelli (Chvála Niccoly Machiavelliho,1794)
• L'Etruria vendicata (Pomstěná Etrurie, 1778)
• L'America libera (Svobodná Amerika, 1786)
• Parigi sbastigliato (Paříž bez Bastily, 1790)
• Misogallo (z řeckého miseìn, což znamená "nenávist" a "gallo", které je zkratka pro francouzské, 1814) ostrá kritika Francie a tyranů

• Prologo: Il cavalier servente veterano (Prolog: Šlechtic společníkem)
• I re (Králové) proti absolutní monarchii.
• I grandi (Velcí), zaměřená na privilegované šlechtice u dvora
• La plebe (Plebs), invektiva proti vrtkavé, divoké a krvavé chudině
• La Sesquiplebe se zabývá bohatiu městskou buržoazií
• Le leggi (Zákony,) s kritikou na nerespektování zákonů v Itálii
• L'educazione (Vzdělání)
• L'antireligioneria (Antináboženství) proti Voltairovu pojetí náboženství
• I pedanti (Pedanti) proti literární kritice.
• Il duello (Duel) na malichernost soubojů, inspirovaný mladistvými epizodami
• I viaggi (Cesty) na marnost cestování, i když sám byl velký cestovatel
• La filantropineria (Filantropie) proti teoretikům revoluce francouzštiny, zejména proti Rousseauovi
• Il commercio (Obchod) na morální podlost obchodní činnosti
• I debiti (Dluhy) proti špatné vládě národů
• La milizia (Milice) kritika militaristických států, jako je Prusko Fridricha II.
• Le imposture (Podvody) na tajné společnosti, jako zednáři a na různé filozofie 18. století
• Le donne (Ženy) o ženské sexualitě

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vittorio Alfieri na italské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vittorio Alfieri na Wikimedia Commons
• Galerie Vittorio Alfieri na Wikimedia Commons
• Autor Vittorio Alfieri ve Wikizdrojích