Životopisy slavných Řeků a Římanů

Životopisy slavných Řeků a Římanů (Bioi paralléloi, tj. Paralelní životopisy) je nejvýznamnější dílo řeckého spisovatele, historika a filozofa Plútarcha (asi 46 – asi 127). Jde o dvacet dva dvojic tzv. paralelních životopisů slavných historických postav řecké a římské historie, ve kterých se odráží dějiny antického světa zhruba od 5. století př. n. l. do 1. století př. n. l..

Životopisy slavných Řeků a Římanů
Autor	Plútarchos
Původní název	Βίοι Παράλληλοι
Jazyk	starořečtina
Žánr	biografie
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopisy se prý Plútarchos jal sepisovat na popud svých přátel, ale brzy si tuto činnost velice oblíbil. Mohl totiž jejich prostřednictvím a ve smyslu svého politického přesvědčení o nezbytné historické součinnosti Řeků a Římanů ukázat rovnocenný podíl obou národů na budování antické společnosti. Plútarchovým záměrem bylo prostřednictvím životopisů slavných Řeků připomenout Římanům řecké prvenství v antické civilizaci, kdežto životopisy slavných Římanů měly přesvědčit řecké čtenáře o tom, že Římany nelze v žádném případě řadit mezi barbary.

Dílo obsahuje čtyřicet šest životopisů rozdělených do dvaceti dvou dvojic, protože jedna dvojice (Ágis a Kleomenés – bratři Gracchové) obsahuje životopisy čtyři). Životopisů bylo původně více, ale ne všechny se dochovaly. Tak se například ztratila dvojice, která byla napsána jako první – Epameinóndás a Scipio (pravděpodobně Africanus starší). Nedochovaly se rovněž životopisy římských císařů od Augusta po Vitellia. Jedná se o tyto dvojice:

Ve dvojicích jsou osobnosti porovnávány a jejich osud má být podle Plútarcha vzorem a poučením pro život. Plútarchos totiž nehledal jen společné rysy těchto osobností, ale především jejich morální kvality. Kromě těchto paralelních životopisů známe ještě čtyři samostatné (Aratův, Artaxerxův, Galby a Othona).

V životopisech jsou jasně rozeznatelné tři hlavní dějinné epochy – největší rozmach Athény v 5. století př. n. l. a vrchol i náhlý úpadek spartské moci na počátku století následujícího, počáteční období helénismu a dějiny posledního století římské republiky. Vcelku lze Plútarchovu životopisnou sbírku označit za důstojný památník slavné řecké a římské minulosti, neboť v ní nechybí (kromě Filipa II. Makedonského, ke kterému cítil Plútarchos silné antipatie) žádná z nejvýraznějších postav antické minulosti z období před začátkem našeho letopočtu.

Plútarchovy životopisy měly velký význam i v pozdějších obdobích, kdy z nich čerpali náměty pro své hry mnozí dramatici (například Corneille, Racine nebo William Shakespeare).