Vilemínité

Vilemínité je označení nekonformního středověkého křesťanského hnutí, které působilo v Miláně od 80. let 12. století do roku 1300, kdy bylo vykořeněno inkvizičním vyšetřováním. Vilemínité se odvolávali na Vilemínu z Milána, ženu zesnulou kolem roku 1280, kterou považovali za vtělení Ducha svatého. Dalšími významnými osobnostmi hnutí byli Manfréda z Pirovana a Ondřej Saramita.

Vilemínité a učení Jáchyma z Fiore

Víra vilemínitů vycházela z učení italského mnicha a teologa Jáchyma z Fiore. Část učení hlásá období Ducha svatého, které mělo podle soudobých interpretací Jáchymova Výkladu Zjevení nastat v roce 1260, tato doba je popisována jako období nových náboženských řádů nezkažených mocí ani bohatstvím, jež povedou lidstvo do období míru, lásky, svobody a osvícení. [1] Vilemínité věřili, že se toto proroctví naplní ve Vilemíně, kterou považovali za vtělení Ducha svatého, a v Manfrédě, její zástupkyni na zemi. Dle vilemínitů bylo mužské papežství u konce a hlavou církve se měla stát žena, což by vedlo ke vzniku feminizované církve, která by měla být schopná vyřešit náboženské problémy světa.[2]

Učení vilemínitů

Giovanni Pietro Puricelli ve své historicky první práci na téma vilemínitů systematizoval jejich učení do čtrnácti věroučných článků vyňatých ze záznamu jejich inkvizičního procesu: [3]

  1. Vilemína je vtělení Ducha svatého v ženském těle;
  2. tak jako archanděl Gabriel zvěstoval blahoslavené Panně Marii vtělení Krista, tak také archanděl Rafael zvěstoval české královně Konstancii vtělení Vilemíny;
  3. Vilemína byla pravým bohem a pravým člověkem v ženském těle tak, jako byl Kristus v mužském;
  4. protože je Vilemína Duchem svatým, je mocnější než Marie, Matka boží, a další svatí;
  5. Vilemína zemřela jako Kristus pouze tělesně, nezemřela její božská podstata;
  6. Vilemína měla jako Kristus pět ran na těle;
  7. Vilemína měla jako Kristus vstát z mrtvých, vystoupit na nebesa a seslat Ducha na své žáky o letnicích, kteří by se potom stali jejími apoštoly;
  8. stejně jako Kristus nechal na zemi svého zástupce svatého Petra a předal mu Církev a klíče od království nebeského, tak také Vilemína nechala na zemi svoji zástupkyni sestru Manfrédu da Pirovano z řádu humiliátů;
  9. jako apoštol Petr slavil mši a kázal v Jeruzalémě, tak má také Vilemínina zástupkyně Manfréda slavit mši a kázat nejprve v Miláně a poté v Římě, a tam má také usednout na Svatý stolec;
  10. Manfréda se má stát „papežkou“ a papežská instituce stejně jako kardinálská kurie má být pod její autoritou a díky ní mají být pokřtěni židé, muslimové a všichni lidé stojící mimo římskou církev;
  11. až bude Manfréda mírně vládnout na Stolci v Římě, Vilemína si vyvolí mudrce, kteří napíší nová evangelia a nahradí evangelia původní;
  12. Vilemína již vstala z mrtvých a jako se Kristus zjevil Máří Magdaléně, tak také Vilemína se čas od času zjevuje svým žákům;
  13. těm, kteří putují k hrobu Vilemíny v Chiaravalle, se dostane stejného odpuštění hříchů jako těm, kteří putují ke Kristově hrobu v Jeruzalémě;
  14. tak jako Kristovi apoštolové trpěli z lásky k němu, tak také Vilemínini přívrženci budou trpět, a jako Jidáš zradil Krista a vydal jej Židům, tak také někdo z vilemínitů zradí a vydá své druhy do rukou inkvizice.[4]

Vývoj a aktivita hnutí

Inkviziční záznam nám poskytuje informace ohledně struktury samotného hnutí. Vilemínité byli zastoupeni staršími členy, jako následovníci Vilemíny reprezentováni Ondřejem Saramitou a mladšími členy, kteří se přikláněli k osobě Manfrédy.[5] Deset let po smrti Vilemíny dochází k revitalizaci hnutí a to hlavně kolem postavy Manfrédy.[6] Manfréda začala nabývat na vážnosti a v podstatě nahradila samotnou Vilemínu, později byla vilemínity jmenována na „papežku“.[7] V čele kultu se Manfréda v rozporu s běžnými normami ujala kněžských funkcí, které mimo jiné zahrnovaly aktivní účast v různých rituálních činnostech. Avšak funkce Manfrédy v tomto hnutí nebyla chápány vždy všemi členy stejně. Je tudíž nutné rozlišit hnutí do dvou složek. První bude složka vnitřní, soukromá, která se odehrávala na soukromých hostinách a v domech věřících, zastoupena Manfrédou. A složka druhá veřejná, kterou lze popsat jako blahoželení a uctívání Vilemíny, reprezentovanou Ondřejem Saramitou.[5]

Rituály
  • žehnání a podávání hostií donešených z Chiaravalle,
  • slavnosti v Chiaravalle a kázání,
  • chození se svícemi na Vilemínin hrob,
  • slavnosti v Biassono a kázání,
  • manipulace se směsí vody a vína, se kterou byla omyta Vilemína po své smrti,
  • hostiny v domech a kázání,
  • líbání nohou a rukou Manfrédě,
  • mše.[8]

Inkviziční proces a zánik vilemínitů

Na Velikonoce roku 1300 se vilemínité sešli a oslavili jej jako rok jubilea, ale Manfréda musela provést obřad znovu a to v bazilice Panny Marie Sněžné přesně o letnicích.[9] Věřili, že Vilemína vstane z mrtvých a udělí svým lidem požehnání. Vilemína se ovšem neobjevila, místo ni dorazila skupinka pověřená inkvizicí.[10] Vilemínité si byli vědomi toho, že jejich víra a praktiky budou římskou církví chápány jako hereze. Z tohoto důvodu začali podnikat preventivní opatření. Hlavní osobnosti kultu nabádaly ostatní členy k mlčenlivosti a učily je jak a co u inkvizičního výslechu vypovídat.[11] U prvních výslechů byla většina vileminitů úspěšných, avšak během dalších sezení své kacířské činy a víru potvrdili i Manfréda z Pirovana a Ondřej Saramita. Kromě uvedeného data dále víme, že hlavními inkvizitory procesu byli dominikáni Guido Cochenato a Rainerio da Pirovano. [12] Zajímavou skutečnosti je neúplný registr inkvizičního procesu a tak není zcela jasné, jestli doznání bylo poskytnuto dobrovolně, nebo pod nátlakem mučení. Ovšem pokud budeme brát v potaz papežskou bulu Ad extirpanda z roku 1252, která oficiálně nařizovala exekuci upálením a dovolovala použití tortury při výslechu, můžeme se toho, jakým způsobem bylo doznání poskytnuto, lehce dovtípit. Nicméně Manfréda byla spolu s dalšími v inkvizičním procesu odsouzena a prohlášena za kacíře.[13] Upálena byla spolu s Ondřejem Saramitou a dalšími v září roku 1300, kdy byl také vydán příkaz ke spálení Vilemíniných ostatků. Tyto skutečnosti pravděpodobně vedly k zániku vilemínitů.

Reference
  1. Ashe, Geoffrey, Encyclopedia of Prophecy, s. 97.
  2. Ashe, Geoffrey, Encyclopedia of Prophecy, s. 96–97.
  3. MURARO, Luisa. Vilemina und Mayfreda – Die Geschichte einer feministischen Häresie. [s.l.]: Kore, Verlag Traute Hensch, Freiburg im Breisgau, s. 135–137, 1987. (anglicky)
  4. Stará, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci, s. 10–11.
  5. Stará, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci, s. 44.
  6. Stará, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci, s. 37.
  7. Newman, Barbara, From Virile Woman to WomanChrist, s. 182.
  8. Stará, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci, s. 13.
  9. Newman, Barbara From Virile Woman to WomanChrist, s. 182
  10. From Virile Woman to WomanChrist From Virile Woman to WomanChrist, s. 182.
  11. Petereson L., Janine, Contested Sanctity: Disputed Saints, Inquisitors…, s. 242–243.
  12. Stará, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci, s. 7.
  13. Collins, Rogers, Keepers of the Keys of Heaven, s. 274.

Literatura
  • NEWMAN, Barbara. From Virile Woman to WomanChrist: Studies in Medieval Religion and Literature. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1995. Dostupné online. (english)
  • ASHE, Geoffrey. Encyclopedia of Prophecy. Santa Barbara: [s.n.], 2001. Dostupné online. Kapitola Guglielma of Milan. (english)
  • COLLINS, Roger. Keepers of the Keys of Heaven: A History of the Papacy. New York: Basic Books, 2009. Dostupné online. (english)
  • STARÁ, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci. Brno, 2009 [cit. 2013-04-24]. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Ústav religionistiky. Vedoucí práce David Zbíral. Dostupné online.
  • PETERSON, Larmon Janine. Contested Sanctity: Disputed Saints, Inquisitors, and Communal Identity in Northern Italy. Bloomington, 2006. Disertační práce. Indiana University – Dept. of History. .

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.