Vila Primavesi

Zahradní průčelí s lodžií

Vila je výjimečným příkladem spojení vídeňské a anglické secesní architektury, znatelný je též vliv baroka, které vilu obklopuje. Jezuitský konvikt a kostel sv.Michala vila svou barokizující dispozicí nijak neohrožovala, ba naopak, zapadla do svého o téměř 200 let staršího okolí. Navrhli ji vídeňští architekti Franz von Krauss a Josef Tölk pro olomouckou bankéřskou rodinu Primavesi. Postavena firmou Mrasek. Detaily zjišťujeme. Na zajímavém pozemku na hradbách historického jádra města postavili v letech 1905–1906 členitou stavbu s vysokou mansardovou střechou. Interiér tvoří především centrální obytná hala s dřevěným schodištěm a krbem, jídelna a přiléhající salony.

Až do roku 1918 mecenášská rodina Primavesi postupně doplňovala interiér i zahradu vily uměleckými díly nejvyšší kvality. Díky známosti s předním secesním malířem Gustavem Klimtem se zde ocitlo několik jeho děl (portrétoval i členy rodiny Primavesi).

Pro rodinu tvořil také původem prostějovský sochař Anton Hanak, jehož díla Dítě nad všedním dnem, Modlitba či Ponocný doplňovala působivý exteriér vily. Anton Hanak je také autorem rodinné hrobky Primavesi na olomouckém ústředním hřbitově podle projektu Josefa Hoffmanna.

V interiéru se dodnes zachovaly skvosty secesního uměleckého řemesla, většinou pocházející z dílen Wiener Werkstätte podle návrhu Antona Hanaka: jídelní stůl a židle, obložení stěn, kryty ústředního topení, krb, mozaiková fontána s plastikou hlavy pravděpodobně Mädy Primavesi. Detaily zjišťujeme. Originální Hanakova plastika Živá voda je v současnosti v Neředínském hřbitově, 2 metry od Hanakovi Naděje. Schodiště anglického typu, vedoucí do prvního patra po obvodu všech 4 stěn s prvkem Bay Window.

Vila Primavesi před rokem 1918, pohled z dnešních Bezručových sadů

Vila byla postavena mezi lety 1905–1906 podle návrhu Franze von Krausse a Josefa Tölka. Stavebníkem byl Otto Clemens Primavesi. Stavitelem byl Heindrich Mrasek z Olomouce. Už o deset let později došlo k úpravám vily, které vedl architekt Josef Hoffmann. Rodina Primavesi postupně vilu i Moravu opustila v letech 1918 až 1922 a přesídlila do Vídně.

Vlastníkem vily se roku 1926 stal MUDr. František Koutný z Litovle a vybudoval v ní soukromé sanatorium. Došlo k výraznější přestavbě vily, byla změněna koncepce prvního a třetího patra a odstraněna některá umělecká a řemeslná díla. Některá z nich odkoupila rodina Ottahalových a druhotně je umístila na zámku v Náměšti na Hané (socha Ponocného z průčelí vily), Hanakova socha Živá voda byla osazena na rodinném hrobě Ottahalových na Ústředním hřbitově v Olomouci.

V roce 1939 se majitelem sanatoria stal MUDr. Robert Pospíšil.

Po válce byla v roce 1948 vila znárodněna a přebudována na pobočku Okresního ústavu národního zdraví. V tomto období docházelo k postupné devastaci zbylého inventáře. V 80. letech 20. století byla vila prohlášena kulturní památkou moderní architektury. Roku 1992 byla v restituci vrácena dědicům MUDr. Pospíšila, plán na celkovou rekonstrukci však zkrachoval a devastace vily se zrychlila.

Až mezi roky 1997–2007 došlo k postupné rekonstrukci vily, navracení původního inventáře a rekonstrukci fasády. Roku 2010 byla vila zařazena mezi národní kulturní památky.[1]

• 
  Pergola s růžemi v zahradě
• 
  Mozaika nad hlavním vchodem
• 
  Pohled do obytné haly
• 
  Vitráž s motivem Olomouce v obytné hale
• 
  Ozdobná klika vstupních dveří
• 
  Mozaiková fontána v obytné hale
• 
  Secesní židle z původního inventáře vily