Vilém Weiss

Po absolvování gymnázia v Jindřichově Hradci studoval na pražské lékařské fakultě, kde se zaměřil na chirurgii v oboru urologie (“nemoci močoplemenidlné”). Jeho učitelem byl František Piťha. V roce 1859 získal titul doktora medicíny a následujícího roku nastoupil jako sekundář do všeobecné nemocnice. Brzy se zapojil do vědecké, publikační a pedagogické činnosti. Byl členem Spolku českých lékařů od jeho založení roku 1862 a přispíval do Časopisu českých lékařů (v letech 1870 – 78 působil jako redaktor, přičemž rozšířil okruh přispěvatelů a zvýšil odbornou úroveň, čímž se časopis vyrovnal podobným periodikům v jiných zemích). Během vědecké cesty roku 1863 se seznámil s léčebnými postupy ve Francii, Anglii a Německu. Velký dojem na něj udělala francouzská chirurgie, kterou od té doby považoval za vzor. Jedním z vynálezů, které po návratu pomáhal rozšířit v Čechách, byl sádrový obvaz pro léčení zlomenin. Také publikoval a podílel se na vytvoření českého lékařského názvosloví. Roku 1866 se stal asistentem stolice (katedry) chirurgické u prof. Blažiny. V roce 1872 byl jmenován docentem, 1876 mimořádným a 1882 řádným profesorem medicíny s českým vyučovacím jazykem. Když se roku 1883 rozdělila pražská univerzita na českou a německou část, stal se Weiss prvním děkanem české lékařské fakulty. Roku 1887[2] byl jmenován rektorem české univerzity.

K jeho zásluhám patří, kromě tisíců vyléčených pacientů a stovek žáků – lékařů, především zvýšení úrovně pražské lékařské fakulty a české odborné literatury.[3][4] Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově.