Velké observatoře

Historie Hubbleova dalekohledu sahá až do roku 1946, kdy americký astronom Lyman Spitzer napsal svou práci Výhody umístění astronomického dalekohledu v kosmu[5] Spitzer po celou svou kariéru zastával přesvědčení, že je nejlepší umístit dalekohled do vesmírného prostoru.

Projekt Orbitálních astronomických observatoří (OAO), který probíhal v letech 1966–72, demonstroval, jak důležitou roli by mohly teleskopy umístěné ve vesmíru hrát. V roce 1968 vytvořila NASA plán na vypuštění reflektorového dalekohledu s průměrem zrcadla 3 m, který byl nejprve znám jako Large Space Telescope (LST), jehož vypuštění bylo naplánováno na rok 1979.[6] V roce 1978 bylo Kongresem Spojených států amerických schválen rozpočet a započala tak stavba teleskopu, který byl později pojmenován podle Edwina Hubblea.

Záření gama již bylo dříve zkoumáno několika vesmírnými misemi. Během svého programu High Energy Astronomy Observatory Program NASA oznámila, že plánuje vybudování velké observatoře pro pozorování gama záření. Gamma Ray Observatory (GRO), později přejmenována na Comptonovu gamaobservatoř, byla navržena tak, aby mohla využít technologických pokroků v této oblasti, kterých bylo během 80. let dosaženo a k vypuštění nakonec došlo 5. dubna 1991.[7]

Roku 1976 obdržela NASA od vědců Riccarda Giacconiho a Harveyho Tananbauma návrh na vybudování Rentgenové observatoře Chandra, tehdy nazývané AXAF. Počáteční práce probíhaly v následujícím roce na Marshall Space Flight Center a Smithsonian Astrophysical Observatory. Mezitím došlo (1978) k vypuštění prvního experimentálního teleskopu pro pozorování rentgenového záření tzv. Einsteinovy observatoře (HEAO-2). Práce na Chandře pokračovaly během celých 80. let. V roce 1992 byly na Chandře, z důvodu finančních škrtů, provedeny technické úpravy; místo plánovaných dvanácti zrcadel bylo nainstalováno osm a dále byla vynechána dvě z plánovaných šesti snímacích zařízení. Původně plánovaný orbit byl změněn na eliptický, přičemž nejvzdálenější bod této dráhy se nachází v 1/3 vzdálenosti Měsíce od Země. Volba takové orbity znemožňuje sice provést v případě poruchy servisní misi, její výhodou ovšem je fakt, že se tato dráha ve většině své délky nachází mimo vliv Van Allenových radiačních pásů.

Již od počátku 70. let 20. století zvažovali astronomové možnost umístění infračerveného teleskopu mimo rušivé efekty Zemské atmosféry. Většina prvotních konceptů viděla cestu v opakovaných letech raketoplánů NASA. Tato představa vznikla v době, kdy se předpokládalo, že budou raketoplány schopny absolvovat i v týdenních cyklech opakované lety s délkou trvání až 30 dnů. V roce 1979 vydala Národní výzkumná rada spadající pod Národní akademii věd Spojených států amerických zprávu A Strategy for Space Astronomy and Astrophysics for the 1980s, ve které je Shuttle Infrared Telescope Facility (SIRTF) zmiňována jako jedno ze dvou prioritních zařízení, která mají být vyvinuta pro účely Spacelabu.

Roku 1983 byl vypuštěn Infrared Astronomical Satellite, který jako první provedl kompletní průzkum nebe v infračerveném oboru spektra. Od září 1983 začala NASA zvažovat možnost „dlouhotrvající mise SIRTF“ mimo palubu raketoplánu. Během mise STS-51-F se totiž ukázalo, že prostředí raketoplánu je pro infračervené pozorování nevhodné.