Veles (město)

Město bylo pojmenováno patrně po slovanském bohu Velesovi. Etymologie tohoto názvu nicméně odkazuje nejspíše na slovo les a okolní husté lesy, které spatřili první Slované při příchodu na Balkán v pozdním středověku. Historický název města zněl Vilazor. V letech 1946–1996 neslo na počest jugoslávského vůdce Josipa Tita název Titov Veles (Титов Велес).

Na místě dnešního města Veles bylo první město zbudováno v roce 168 př. n. l. a to pod názvem Bila Zora. V 7. století město osídlili Slované. Současný název města je doložen od 11. století. Ze středověku pochází např. klášter sv. Dimitrije.

Veles byl pod nadvládou Turků v letech 1386 – 1912. V tureckém záznamu o sčítání lidu z let 1467/68 měl Veles 190 křesťanských rodin a 12 muslimských rodin. V roce 1689 bylo v souvislosti s habsbursko-tureckými válkami město vypáleno. Na počátku 18. století se město stalo častým cílem různých lapků a bantitů, kteří využívali oslabené turecké moci k osobnímu prospěchu. Cestopisec Evlija Čelebi při popisování balkánských měst si v případě Velesu povšiml nově zbudovaného dřevěného mostu přes řeku Vardar. Na přelomu 19. století náboženské složení obyvatel Velesu tvořili ze 2/3 křesťané (pravoslavní) a 1/3 muslimové. Menší skupina Romů žila v okolí města.

V roce 1831 a znovu v roce 1840 se ve Velesu rozšířila cholera, v roce 1833 zasáhly město nebývalé mrazy a v roce 1847 došlo k velkým povodním. I přesto však v 19. století došlo k hospodářskému vzestupu města. Reformy a liberalizace v Osmanské říši umožnily výstavbu nových kostelů. Dnes mezi hlavní památky ve městě pak patří kostel sv. Panteleimona z 19. století. Během turecké nadvlády byl administrativně součástí sandžaku (turecké správní jednotky) se sídlem ve Skopje, po roce 1877 se stal součástí Kosovského vilájetu.

Na začátku 20. století byly ve Velesu v provozu dvě základní školy s bulharským vyučovacím jazykem a jedna se srbským, rumunským a řeckým. Řekové rovněž ve Velesu provozovali střední školu. Od roku 1912 bylo město součástí srbského království. Následně bylo vyhnáno obyvatelstvo, které se považovalo za muslimské, resp. za bulharské. Prvním starostou Velesu jako součástí Srbska byl ustanoven Lazar Trajkov. Během první světové války bylo okupováno Bulharskem. V období existence meziválečné Jugoslávie zde měla značný vliv ilegálně působící komunistická strana. Ještě předtím, než byla v roce 1921 oficiálně zakázána, zde např. uspěla v komunálních volbách.[1] V meziválečném období zde byl hlavním průmyslovým podnikem závod na výrobu slunečnicového oleje.[2]

Za druhé světové války bylo připojeno k Bulharsku. Probíhala asimilační politika s cílem integrovat Veles (stejně jako celý zbytek dnešní Severní Makedonie a část Srbska) do bulharského etnického prostoru. Probíhaly různé akce, symbolizující odpor proti okupaci. V roce 1942 se uskutečnila stávka místních studentů gymnázia, obyvatelstvo vstupovalo postupně do partyzánských řad. Ve Velesu se rovněž nacházela i ilegální tiskárna letáků proti okupaci. Město bylo osvobozeno od okupace dne 9. listopadu 1944 jednotkami 8. veleské brigády jugoslávských partyzánů. Následovala řada procesů s kolaboranty bulharské vojenské správy a jejich sympatizanty.

Po druhé světové válce probíhala industrializace a modernizace města. V severní části vznikly nové čtvrti s bytovými domy ve stylu evropských měst. V blízkosti nádraží byla vybudována mimo jiné slévárna zinku a olova. Dokončena byla roku 1973.[3] Po rozpadu Jugoslávie a ekonomické transformaci byl podnik uzavřen a dnes je se jeho areál rozpadá.[4]. V roce 1979 byla vybudována jihovýchodně od města továrna na umělá hnojiva. Rozsáhlá industrializace si vynutila jako svoji daň značné znečištění životního prostředí a proto byl Veles považován za "nejznečištěnější město v SR Makedonii".

V roce 2001 během střetů s albánskými povstalci zemřelo celkem šest obyvatel Velesu.

V roce 2016 se město proslavilo jako centrum jedné z dezinformačních kampaní během prezidentských voleb v USA.

Ve Velesu sídlí divadlo Jordana Hadži Konstantinova a knihovna Goce Delčeva. Svoji pobočku zde má rovněž i makedonské národní muzeum.

Dochován je rovněž i dům Koči Racina a dále socialistického propagátora, Veselina Glavinova.

Mezi kuturní památky patří např. dominanta města, kterou je hodinová věž z 18. století. Na svahu nad městem se také nachází památník shraňující některé ostatky partyzánských bojovníků z druhé světové války. Má nápadnou bílou barvu a vznikl ve stylu jugoslávského brutalismu.

Turisté navštěvují často ruiny historického města Stobi, které se nachází nedaleko. Oblíbeným výletním místem je potom jezero Mladost. Navštěvována je rovněž i místní pevnost (makedonsky Велеско Кале), která se však nachází dále od středu Velesu. Atraktivní je také historické naleziště Pešti.

Střed města.

Obytné bloky na severu města.

Veles je důležitou železniční stanicí na trase Bělehrad – Skopje – Soluň a z severomakedonských měst má nejlepší vlakové spojení s hlavním městem. Dále odtud vedou regionální dráhy do Bitoly a přes Štip do Kočanů.

Severovýchodně od centra města prochází také dálnice A1, která zajišťuje spojení ve stejném směru jako hlavní železniční trať, tj. na sever do Skopje a na jih do Gevgelije a potom dále do Řecka.

Ve Velesu je 6 základních škol, 4 střední školy, ve kterých se ročně vzdělává cca 3 000 žáků a jedna škola pro vzdělávání dětí se zdravotním postižením.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Veles na Wikimedia Commons
• (makedonsky)(anglicky) Oficiální stránky