Vítkov

Hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie je jednolodní architektura v raně barokním stylu z počátku 17. století. Avšak podle nejstarších kronik je možné datovat základy hřbitovního kostela k osídlení Vítkova, tj. do poloviny 13. století (asi r. 1268). První kostel byl dřevěný a několikrát vyhořel. Na jeho místě byl postaven kostel kamenný. Za vpádu Dánů asi v r. 1625 byl vypleněn. Na jeho místě byl postaven kostel s funkcí tvrze, kde se při útoku nepřátel mohli obyvatelé Vítkova schovat. Pro tuto hypotézu svědčí okna v podobě střílen na východní straně kostela. Podle tradice bylo z věže tohoto kostela vidět na hradby hradu Vikštejna. Avšak během 19. století jej opět dvakrát stihl požár (v roce 1830 a 1860). Po každém z nich však byl kostel znovu opraven. V osmdesátých letech 20. století farář František Pevný přestavěl interiér v duchu závěrů druhého vatikánského koncilu do dnešní podoby.

Vítkovský farní kostel Nanebevzetí Panny Marie

Druhý kostel ve Vítkově je postaven v novogotickém stylu. S pozemními pracemi bylo započato 27. září 1909 podle plánu architekta Václava Mattusche z Vejprt. Počátkem roku 1914 byla stavba kostela již dokončena, avšak první světová válka brzdila opatřování vnitřního zařízení, takže teprve 15. října 1918 mohl být chrám vysvěcen. Kostel je postaven ve tvaru kříže, což je typické pro starou i novou gotiku. Má jednu hlavní loď s vysoko žebrovanou klenbou, která je zhotovena z jutového materiálu máčeného v sádře a je zavěšena na železné nosníky upevněné u krovu. Vedle hlavní lodi jsou dvě boční, které jsou podstatně nižší, každá má boční oltář. Zvláštností je to, že kostel je stavěn z místního kamene, a to hlavně z toho, který se získal při kopání základů. Chrám je prostorný, světlý, příjemný, pojme 2 000 osob. Pro tyto přednosti je nazýván „vítkovskou katedrálou“. Pro okna byly zvoleny světlé tóny skel, které na rozdíl od staré gotiky vnitřek kostela zjasňují, takže zde není ta typická šerost a vznešené přítmí. Ve vstupním prostoru kostela je umístěna vzpomínková tabule vojáků padlých za 1. světové války (později byla doplněna také vzpomínka na padlé z druhé světové války).

Na konci druhé světové války byl kostel poškozen dělostřeleckou palbou. Jeden granát urazil rameno kamenného kříže nad střechou, jiný rozbil okna, přičemž tlak vzduchu vyrazil mnoho tabulí malovaných oken. Chrám však byl opraven ze sbírek a státního příspěvku. 20. června 1946 se v opraveném kostele slavilo první Boží tělo a 28. září v den svátku národního světce sv. Václava byl tento chrám znovu vysvěcen, neboť byl znesvěcen ruskými (sovětskými) vojáky, kteří zde měli ustájeny koně.

28. dubna 1994 byl farní kostel, socha sv. Marka a městský park prohlášeny za kulturní památku.

Na pravé straně vchodu do farního kostela je instalována socha sv. Marka. Svatý Marek je vytesán z bílého kamene jako důstojný muž středních let s plnovousem, jak se na evangelistu sluší. Na sobě má dlouhé, umně zřasené roucho, jaké se nosilo v době starověku. U nohou mu leží okřídlený lev (křídla lva lze uvidět, když se podíváte na sochu zezadu). Socha byla v roce 1861 postavena na náměstí na paměť velkého moru (1856). Za druhé světové války nacisté z rasistických důvodů sochu z náměstí odstranili, protože sv. Marek byl Žid. Dlouhá léta ležela socha v místním kamenictví. Až 16. 10. 1987 byla znovu postavena u tohoto kostela a tak opět našla své důstojné místo.

Socha Ježíše Krista stojící na vítkovském hřbitově je odlita z bronzu. V roce 1905 ji vytvořil vítkovský rodák Josef Mühr, jehož jméno je na soše vyryto.

Socha stojí na podstavci a představuje výraznou dominantu hřbitova. Svůj podíl na tom má jednak umístění sochy uprostřed hřbitova, jednak talent autora, který vystihl podstatné rysy Kristovy složité povahy. Socha představuje vysokého a štíhlého muže, který má na sobě jednoduchý, splývavý oděv. Ten zakrývá celou postavu od ramen až k chodidlům. Kristus je bos na znamení pokory, kterou celý život zdůrazňoval. Oděv je bez jakýchkoliv ozdob. Kristův obličej má výrazný profil a laskavý výraz. Tvář je ušlechtilá, ale pohublá, jako u člověka, kterého něco velmi tíží a zavazuje. S hlavou mírně nakloněnou kupředu a rozpřaženýma rukama jako by se chystal lidem sdělit něco velice důležitého: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumřel navěky.“

• Kamenný kříž, kvalitní kamenická práce, datovaná nápisem z roku 1827 u hřbitovního kostela
• Socha svatého Floriána u farní zahrady v ulici Hřbitovní
• Pomník J. H. Pestalozziho u základní školy v Opavské ulici
• Busta hudebního skladatele, básníka a rakouského ministerského rady Eduarda Schöna s pseudonymem E. S. Engelsberg (1825–1879) stojící v městském parku
• Úpravna vody (také známé jako Vodárna) v místní části Podhradí
• Boží muka u silnice k Čermné

• KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku / 8. díl V-Ž. Praha: Libri, 2011. 896 s. ISBN 978-80-7277-410-4.

• TJ Vítkov
• Vítovská vrchovina
• Vítkov (nádraží)
• Vikštejn

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vítkov na Wikimedia Commons
• Vítkov v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Stránky města Vítkova