Klokočov (Vítkov)

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1377[4] a připomíná se ve vikštejnském zboží. Roku 1413 je zmiňován Hanušek Nassen z „Glogeczendorfu“ jako man knížete Přemka. V letech 1377 - 1671 zůstával Klokočov v držení vikštejnských pánů. Roku 1594 se řešil blíže neučený spor klokočovských poddaných s jejich pánem vladykou Mikulášem Bravanským z Chobřan. V roce 1640 se v Klokočově připomíná svobodnický statek, který tehdy patřil Kateřině Eisackové z Rychnova, rozené Mitrovské z Nemyšle. V letech 1671 - 1705 náležel Klokočov k jako samostatné panství spolu s Klokočůvkem k panství Melč, které držela Anna Magdalena Oderská. Od roku 1695 byli nájemci Klokočova Wipplarové z Ušic. Roku 1705 připadl Klokočov zpět k Vikštejnu. Antonín Oderský z Lideřova jej od vikštejnského zboží roku 1708 odprodal spolu s Klokočůvkem jako samostatné panství Františkovi Matyáši Josefovi z Eiselsburgu, a ten jej roku 1720 prodal Janu Václavovi Želeckému z Počenic. Patrně on dal v Klokočově postavit barokní jednopatrový zámek obdélného půdorysu, pravděpodobně na místě svobodnického statku. Roku 1743 přešlo klokočovské zboží na Františka Karla Josefa Wipplara z Ušic, pána na Vítkově. Jeho syn Karel Wipplar roku 1790 prodal klokočovský statek Alžbětě svobodné paní z Henneberku, rozené svobodné slečně Tvorkovské z Kravař. Ta jej roku 1803 prodala Karlovi a Františkovi Čejkům z Badenfeldu, po němž Klokočov zdědil jeho syn Arnošt Otto Čejka rytíř z Badenfeldu. Roku 1873 však Klokočov prodal Gottliebu Haase von Buchstein. V roce 1894 byl Klokočov intabulován hraběti Janu Platter von den Broel a roku 1916 Karlu Weishuhnovi.

Klokočov byl velkou německou obcí, později se silnou českou menšinou. V roce 1869 zde bylo 145 domů a 1 114 obyvatel, v roce 1900 celkem 170 domů a 1 197 obyvatel, z nichž se hlásilo 9 osob k české národnosti, podle sčítání lidu v roce 1930 se z 1 170 obyvatel obce hlásilo 963 osob k německé národnosti, 203 k národnosti české. Jednalo se o zemědělskou podhorskou obec s velkým katastrem, velkostatkem a s ním spojeným průmyslem. Z celkové výměry hospodářské půdy 1549 ha v roce 1900 zabírala pole 743 ha, lesy 579 ha, louky 140 ha, pastviny 76 ha, zahrady 11 ha, bylo zde 65 koní, 729 kusů skotu a 251 kusů bravu. Velkostatek měl v té době výměru 945 ha, 2 dvory, lihovar, 2 břidlicové lomy, kamenolom a pilu. Během první pozemkové reformy bylo vzato do záboru 636 ha, z toho 53 ha rozparcelováno, nabyvatelům zbytkových statků odprodáno 566 ha a 16 ha vráceno vlastníkovi. Ze zámeckého dvoru bylo rozparcelováno 53 ha a ze 66 ha vytvořen zbytkový statek. Tzv. Františkův dvůr byl jako zbytkový statek prodán celý. Část pozemků při Františkově dvoře byla odprodána českým kolonistům ze sousedního Spálova, kteří zde založili kolonii. V letech 1924 - 1925 statek náležel staviteli Vejhonkovi z Petřvaldu, který však neplnil podmínky pozemkového úřadu. Oba zbytkové statky poté koupila Revírní rada báňského revírního úřadu pro okres Ostravu, jež zde zřídila ozdravovnu pro děti horníků.

Klokočov patřil nejprve pod vítkovskou faru, roku 1640 byl přifařen do Radkova. Roku 1784 byla v Klokočově zřízena kurácie, která byla roku 1858 povýšena na samostatnou faru. V roce 1807 byl v obci postaven kamenný kostel sv. Ondřeje. V roce 1806 byla postavena budova jednotřídní obecné školy, v letech 1926–1938 zde byla i česká menšinová škola. Existovala zde záložna, konzum, pošta a železniční stanice. Roku 1922 byla obec elektrifikována. V meziválečném období zde byla nejsilnější politickou stranou Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSD), značný počet voličů rovněž získala Deutsche christliche-soziale Volkspartei (DCV), Bund der Landwirte (BdL) a v roce 1935 i Sudetendeutsche Partei (SdP). Činnost zde vyvíjel hasičský spolek a Bund der Deutschen.

Klokočov byl osvobozen ve dnech 4. - 5. května 1945 Rudou armádou postupující směrem od Vítkova. Původní obyvatelstvo bylo z větší části odsunuto a obec nově osídlena. Ve volbách v roce 1946 hlasovalo z celkového počtu voličů 134 osob pro Komunistickou stranu Československa (KSČ), 79 odevzdalo hlas Československé sociální demokracii (ČSD), 26 Československé straně národně socialistické (ČNS) a 17 Československé straně lidové (ČSL). Po roce 1948 byl klokočovský zámek radikálně přestavěn pro potřeby léčebny dlouhodobě nemocných a zcela ztratil původní charakter barokního zámeckého sídla. V roce 1950 zde žilo 585 obyvatel. Podle sčítání lidu z 1. prosince 1970 zde bylo 140 domů se 165 byty a žilo zde 951 obyvatel, k 1. lednu 2000 žilo v Klokočově 534 osob.

Od roku 1850, kdy se stal Klokočov samostatnou obcí, náležel (stejně jako i další stávající místní části Vítkova) do soudního okresu Vítkov, politicky patřil nejprve do okresu Opava, od roku 1855 do okresu Vítkov a od roku 1868 opět do okresu Opava. Do roku 1868 byl osadou Klokočova Klokočůvek (česky též Malý Klokočov, německy Klein-Glockersdorf, resp. Kleinglockersdorf), jenž se stal roku 1960 součástí obce Jakubčovice nad Odrou.[8]

Dle některých zdrojů se v 19. století (uvádí se rok 1836) u Klokočova, podobně jako v jiných lokalitách u Vítkova, těžila břidlice.[9] V roce 1900 byly v Klokočově 2 břidlicové lomy patřící pod velkostatek. V 90. letech byla nakrátko těžba břidlice v Klokočově obnovena.

Zrušen nejspíše v roce 1890. Přibližná produkce 1 200 hektolitrů piva. Vlastník Václav Kohout.[10]

• Barokní kostel sv. Ondřeje
• Rodinná hrobka šlechtického rodu pánů z Badenfeldu na Klokočově
• Památník obětem 1. světové války (zaniklý)
• Barokní zámek (přestavěn, nepřístupný)
• Kaple (zaniklá)

K Vítkovsku již téměř 50 let neodmyslitelně patří koně. Chov koní v hřebčíně v Klokočově se datuje od roku 1953. Slezský norik, jak již napovídá název, je produktem chovatelské práce v oblasti Slezska a první zmínky o něm se datují již koncem minulého století, tehdy ještě pod názvem Slezský brázdový kůň.

Slezský norik vznikl kombinací plemen koní teplokrevných a chladnokrevných, kdy byly vybrané teplokrevné klisny připouštěny norickými hřebci dovezenými z Rakouska.

Chovatelsky nejvyššího ocenění v rámci České republiky docílil hřebčín v Klokočově chovem chladnokrevný koní v roce 1990, kdy mu byl jako jedinému z podobných hřebčínů přiznán statut „Šlechtitelský chov koní“.

Slezští norici klokočovského chovu byli a jsou jádrem celé populace Slezského norika v českých zemích. Cílevědomá práce přinášela ocenění na regionálních i celostátních výstavách. V roce 1991 byla kolekce slezskonorických klisen předvedena na celosvětové prestižní výstavě EQUITANA 1991 v německém Essenu, kde klisny vzbudily všeobecný zájem a následovalo pozvání na neméně významnou výstavu HIPPOLOGICA v Berlíně na podzim téhož roku.

Z výstav by ovšem chov koní nemohl žít. Kromě produkce plemenných klisen a hřebců bylo každoročně prodáno 60 – 80 tažných koní pro práci v lese. Zde se tito koně velmi dobře osvědčili pro svou dobrou povahu a ochotu k práci.

Současná recese v lesním hospodářství s sebou přinesla i sníženou potřebu těchto tažných koní. Početní stavy koní v Klokočově se snižovaly a zdálo se, že stoletá chovatelská práce ztratí svůj význam a chov slezského norika zanikne.

Významným faktorem pro další chov v Klokočově bylo zařazení stáda koní Slezského norika do „Programu na záchranu genových rezerv domácích plemen hospodářských zvířat“. Slezský norik a Starokladrubský kůň jsou jediná dvě plemena koní, která v českých zemích vznikla a jsou v České republice chována.

V současné době je majitelem základního stáda koní Vítkovská zemědělská, s.r.o. se sídlem v Klokočově. Ve svém držení má dva plemenné hřebce a třicet pět klisen. Celkový početní stav včetně hříbat je sedmdesát pět koní.

Poptávka po chladnokrevných koních klokočovského původu se opět oživuje a podařilo se realizovat prodeje do zahraničí – do Slovinska a Švýcarska.[8]

Karl Czerwek, Grenadier, *31.3.1927 Groß Glockersdorf, +29.4.1945 Nähe (Německo)

Johann Seltenreich, Obergefreiter, *21.06.1901 Glockersdorf, +25.02.1942 Velizh (Rusko)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Klokočov na Wikimedia Commons
• Katastrální mapa katastru Klokočov u Vítkova na webu ČÚZK
• Encyklopedické heslo Klokočov v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích