Václav Jírů

Začínal fotografovat jako fotoamatér, od roku 1926 publikoval fotografie a články. Poprvé vystavoval v roce 1933. Spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana, fotografoval v Osvobozeném divadle, věnoval se reklamní fotografii, stal se známým rovněž v zahraničním tisku (London News, London Life, Picture Post, Sie und Er, Zeit im Bild)[3].

V roce 1940 byl zatčen gestapem pro odbojovou činnost, odsouzen na doživotí a vězněn do konce války. V knize Šesté jaro, kde jsou i jeho snímky pořízené krátce po osvobození, popsal svou zkušenost z vězení a koncentračních táborů. Po válce se stal členem Svazu československých novinářů a v roce 1948 členem Svazu československých výtvarných umělců. Věnoval se nadále fotografování, ale rovněž hledání nových talentovaných fotografů[4].

V roce 1957 založil a vedl čtyřjazyčnou fotografickou revui Fotografie. Po emigraci synovce Jiřího Jírů v roce 1968, jemuž byl fotografickým učitelem, byl nucen Václav Jírů opustit místo šéfredaktora Fotografie[5][6]. Do konce života pak organizoval fotografické výstavy a působil v porotách fotografických soutěží.

Záběr tvorby Václava Jírů, zejména v předválečné etapě, byl velmi široký: sportovní fotografie, divadelní portrét, krajina, akt, sociální témata, reportáž[4]. Po válce se soustředil na cykly přírody, krajiny a města. Častým tématem jeho fotografií byla Praha, kterou na rozdíl od mnoha jiných fotografů snímal v její nesentimentální každodennosti[7] (Pražská zrcadla, Poezie pražských zdí, Pražská strašidla).

Zemřel roku 1980 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.