Jiří Jírů

Po absolvování strojní průmyslovky v roce 1965 se přihlásil na FAMU, ale nebyl přijat. Začal studovat žurnalistiku a stal se asistentem svého stýce, fotografa Václava Jírů, který vedl čtyřjazyčný fotografický čtvrtletník Fotografie. Jiří Jírů publikoval své fotografie v různých časopisech, např. Květy, Literární noviny, Signál, Svět sovětů, Svět v obrazech.[1][2]

20. srpna 1968, den před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, odjel Jiří Jírů legálně do Belgie. Nechtěl původně emigrovat, ale nečekaný vpád cizích vojsk do vlasti změnil jeho plány a na radu matky zůstal v Belgii. Začal studovat v Bruselu filmovou školu INSAS, avšak z finančních důvodů musel studium předčasně opustit. Živil se jako laborant vyvoláváním fotografického materiálu a fotografováním pro belgické časopisy.[1][2][3]

Od roku 1971 působil jako nezávislý fotograf. Fotografoval pro celou řadu světových novin a časopisů, např. Art News, Business Week, Fortune, Life, Herald Tribune, National Geographic, New York Times, Newsweek, Paris Match, People, Sports Illustrated, Telegraph Magazine, Time, The Times[1][4], a rovněž pro velké nadnárodní společnosti, např. Ford, Knorr, ITT, Pepsi Cola.[1] V roce 1987 byl na vyslán časopisem People fotografovat perestrojku do Sovětského svazu. Reportáž vyšla o tři roky později také knižně pod názvem Photostroika. Pak následovaly jeho fotoreportáže z dalších zemí za železnou oponou – Bulharska, Litvy, Maďarska a Rumunska.[2]

V roce 1988 se poprvé po dvaceti letech vrátil do Prahy fotografovat pro časopis Time.[3] V roce 1993 se stal osobním fotografem prezidenta Václava Havla. V této roli působil do roku 2000. V roce 2005 otevřel v Praze Photo Museum za účelem pořádání výstav českých fotografů.[2]