Uprchlický tábor v Havlíčkově Brodě

V prvních měsících první světové války došlo na východní frontě k překvapivému postupu ruské armády. Válečné běsnění ale i příchod cizích armád donutil řadu místních obyvatel, především Poláků, Ukrajinců a také Židů k útěku. V obavách z přeplnění měst a zvýšení kriminality zakázaly rakousko-uherské úřady pobyt uprchlíkům nejprve ve Vídni, později v Praze a nakonec všech větších městech. Utečenci se tak začali shromažďovat na venkově a pokoušeli se zajistit si ubytování a živobytí. Rakousko-uherské úřady se tuto situaci pokoušely nějakým způsobem organizovat, a tak bylo rozhodnuto o vybudování uprchlického tábora. Havlíčkův Brod (tehdy Německý Brod) byl jedním z míst, kam v první fázi války uprchlíci přicházeli ve značném počtu.

Tábor byl realizován jako obytná kolonie velkých dřevěných domů. Realizovaly ji firmy, které již v té době měly zakázky u rakousko-uherské vlády a mimo jiné se podílely i na výstavbě uprchlického tábora v Chocni, který měl obdobný účel jako ten havlíčkobrodský. Budován byl tři měsíce během léta 1915 a stavební práce vykonali italští uprchlíci. Nejprve byli v táboře ubytování především Italové[1] původem z Istrie a dalších oblastí Rakousko-Uherska, které byly většinově italské a kde probíhala válka.

Původně zde bylo postaveno 60 staveb, do konce války se jejich počet rozšířil na něco kolem stovky. Celkem bylo v táboře ubytováno během války téměř deset tisíc lidí. Tábor měl vlastní školu, vlastní dílny, ošetřovnu i porodnici. Šíření epidemií, které provázely celou první světovou válkou, měla zabránit desinfekční stanice. Po návratu Italů domů byli v táboře ubytování uprchlíci z Haliče, několik Italů ale zůstalo zaměstnaných v táboře až do konce války.[1] Tábor v Havlíčkově Brodě byl největším židovským uprchlickým táborem na území českých zemí.

I přes všechnu snahu zabránit šířením nemocí nakonec došlo v táboře k vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu, které několik stovek uprchlíků podlehlo. Město Havlíčkův Brod nechalo proto zřídit hřbitov, kde byli tito lidé pochováni.[2] Většina Židů tábor opustila poté, co byl podepsán Brestlitevský mír a válka s Ruskem skončila. Po nějakou dobu sloužil celý areál pro válečné sirotky[3], později po skončení první světové války pro maďarské zajatce z války na Slovensku. Následně byl areál rozebrán a dřevo využito na jiné stavby.[1]