Un moment d'égarement (film, 2015)

Korsičan Antoine a kontinentální Francouz Laurent jsou nejlepší přátelé. První po telefonu řeší komplikovaný vztah s manželkou na Ibize a druhý je rozvedený. Oba čtyřicátníci mají dcery na prahu dospělosti, které s nimi tráví dovolenou na Korsice v domě po Antoinových rodičích. Jak jeho 17letá dcera Louna, tak i 18letá Marie – dcera Laurenta, se k smrti nudí v zapadlé vísce na břehu moře, kde není dostupný internet. Každý večer se proto snaží uprchnout na místní diskotéku a užívat si léta.[3]

Nezralá Louna touží prožít milostný románek a začne Laurenta svádět. Opilá na diskotéce ho přemluví na procházku k noční pláži, kde se za úplňku koupe nahá. Krátké milostné sblížení obou vnímá Laurent jako jednorázovou chybu a nehodlá ji opakovat. Poblázněná Louna však i v následujících dnech flirtuje a provokuje otevřenými narážkami. Antoine se dovídá o vztahu dcery s neznámým starším mužem. Posedlý snahou zjistit o koho se jedná, zahrnuje do pátracího plánu i Laurenta.[3]

Marie odhalí pravdu, když nachytá kamarádku, jak se potajmu krade z Laurentova pokoje. Vůči otci se začne chovat podrážděně a odtažitě. Napjatou atmosféru se Laurent rozhodne vyřešit na lovu divočáků přiznáním příteli, což vede k jejich rvačce. S krvavými šrámy se oba dostávají domů po vlastní ose. Do rána pak odděleně čekají na dcery bavící se na diskotéce, které se během noci usmířily. S příchodem domů nalézají nekomunikující, pošramocené, otce na zahradě. Antoine na dotaz dcery odpovídá, že se nic nestalo a problém byl vyřešen.[3]

Produkce remaku se ujal Thomas Langmann z pozice syna Clauda Berriho, režiséra původní eponymní komedie ze 70. let dvacátého století. Nejdříve měl v úmyslu režii přenechat francouzské umělkyni Maïwenn.[4] Následně se však rozhodl obnovit dvojici, která se podílela na zfilmování života bankovního lupiče Jacquese Mesrineho v diptychu Veřejný nepřítel číslo 1. Režie se tak ujal Jean-François Richet a jednu z hlavních rolí ztvárnil Vincent Cassel.[4][5]

Cassel převzal postavu Jeana-Pierra Mariella z roku 1977. François Cluzet nahradil Victora Lanouxe. Do jeho mužské role měl být obsazen Jean Dujardin, který však odmítl pro pracovní vytížení.[4] Alice Isaazová a Lola Le Lann se objevily v úlohách původních hereček Christine Dejouxové a Agnès Soralové. Le Lann na filmovém plátně debutovala. Komedie Clauda Berriho byla znova adaptována již v roce 1984, kdy vznikl americký remake Za to může Rio, produkovaný Stanleym Donenem.[4][5]

Od diptychu Veřejný nepřítel číslo 1 v roce 2008 nenatočil Richet žádný celovečerní film až do této komedie. Opustil tak své dominantní téma gangsterek.[4]

Spoluautorka scénáře Lisa Azuelosová sdělila Casselovi, že příběh je napsaný tak, aby děj respektoval postavení žen. Jeho role tak neměla mít charakter predátora, který je pánem situace.[4]

Písně, které se ve filmu objevily.

1. Lykke Li – „I Follow Rivers“, 4:44
2. Gesaffelstein – „Pursuit“, 3:30
3. Mark Ronson ft. Bruno Mars – „Uptown Funk“, 4:31
4. Brodinski ft. Louisahhh!!! – „Let The Beat Control Your Body“, 5:03
5. Major Lazer & DJ Snake – „Lean On“ (feat. MØ), 2:59
6. Rihanna – „Diamonds“, 3:45
7. Christophe – „Les Mots bleus“, 4:11
8. Charles Trenet – „La Mer“, 3:23
9. Philippe Rombi – „Dans la maison“, 10:47
10. Arnaud Rebotini – „All You Need Is Techno“, 8:14
11. The Beatangers – „Nigga Who“, 6:09
12. Petter – „Some Polyphony“, 5:11
13. Lehar – „Sargas“, 9:07
14. Klingande – „Jubel“, 4:44