Umberto Caligaris

Umberto Caligaris (26. července 1901 Casale Monferrato, Italské království – 19. října 1940 Turín, Itálie) byl italský fotbalový obránce a trenér.

Umberto Caligaris
Osobní informace
Datum narození	26. července 1901
Místo narození	Casale Monferrato, Italské království
Datum úmrtí	19. října 1940 (ve věku 39 let)
Místo úmrtí	Turín, Itálie
Výška	171 cm
Hmotnost	70 kg
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozice	Fotbalový obránce (1919–1937) Fotbalový trenér (1935–1940)
Profesionální kluby*
Roky Klub Záp. (góly) 1919–1928 1928–1935 1935–1937 Casale Juventus Brescia 1820(18) 17800(0) 04000(0)
Reprezentace**
Roky Reprezentace Záp. (góly) 1922–1934 Itálie 590(0)
Trenérská kariéra***
Roky Klub 1935–1937 1937–1938 1938–1939 1939–1940 Brescia Lucchese Modena Juventus
Úspěchy
Fotbal na OH 1928 Itálie Mezinárodní pohár 1927-1930 Itálie 1931-1932 Itálie 1933-1935 Itálie Mistrovství světa 1934 Itálie 1. italská fotbalová liga 1930/31 Juventus 1931/32 Juventus 1932/33 Juventus 1933/34 Juventus 1934/35 Juventus
Další informace
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svou fotbalovou kariéru spojil především se dvěma týmy: Casalem a Juventusem, s nimiž získal pět titulů (1930/31, 1931/32, 1932/33, 1933/34, 1934/35). Byl členem silné obranné trojky (brankář Gianpiero Combi a obránce Virginio Rosetta), která tvořila i obranu v reprezentaci. Tamní specializovaný tisk je považuje za nejlepší obrannou linii všech dob.

Dlouho byl hráčem s nejvíce vystoupeními v historii italského národního týmu, jeho rekord byl 59 utkání, které bylo překonáno až v roce 1971 Facchettim.

S italskou reprezentací vyhrál MS 1934 [1] a na olympijských hrách 1928 získal bronzovou medaili.[2]

Po skončení fotbalové kariéry se rozhodl stát se trenérem. První sezona 1935/36 ale nevyšla dobře. S klubem Brescia Calcio sestoupil do druhé ligy. Během sezóny 1936/37 byl navíc zasažen těžkou sepsí ale lékaři jej zachránili. Zotavil se a šel trénovat Lucchese. Poté trénoval Modenu a v sezonách 1939/40 a 1940/41 se vrátil do Juventusu. Dne 19. října 1940 se znovu objevil na hřišti, spolu se svými bývalými spoluhráči Combim a Rosettu v utkání starých gard. Po několika minutách hry byl nucen opustit hřiště a odvezen do nemocnice s infarktem. Trenér národního týmu Vittorio Pozzo věnoval v tisku pamětní článek s názvem Gladiátor. Místo něj se lavičku Juventusu posadil Federico Munerati.

V roce 2011 mu vedení Bianconeri posmrtně udělil jednu z padesáti hvězd na chodníku slávy stadionu Juventusu.[3]