Východní Turkestán

V Číně termín „Západní oblasti“ (čínsky: 西域 ; pchin-jin: Xiyu ; Wade-Giles: Hsi 1 -yü 4 ; ujgursky: Қуриғар; Qurighar) odkazoval na oblast Nefritové brány - průsmyku Jü-men, konkrétně Tarimská pánev v Sin-ťiangu přešla v roce 60 př. n. l. pod kontrolu dynastie Chan. Sin-ťiang nebyl pod čínskou politickou kontrolou, měl však úzké kontakty s Čínou, které jej odlišovaly od nezávislých turkických zemí Střední Asie. Po sjednocení turkických národů a vytvoření říše se až do 9. století stala součástí čínské dynastie Tchang.[5] „Turkestán“, což znamená „oblast Turkutů“, byl definován arabskými geografy v 9. a 10. století jako oblasti severovýchodně od řeky Syr.[6] Podle arabských historiků byli Turkuti turkutsky mluvící nomádi.[7]

Během 16. století dokončil turko-mongolský stát známý jako Čagatajský chanát ve střední Asii islamizaci a turkifikaci západního Sin-ťiangu a okolních regionů. V roce 1755 Dynastie Čching porazila mongolský Džúngarský chanát a obsadila dvě teritoria v Sin-ťiangu. Severní teritorium bylo nazýváno Džungarie, jižní oblast byla nazývána Chuej-ťiang (doslovně: "muslimské území", nebo Altishahr. V roce 1764 císař Čchien-lung použil „Sin-ťiang“ jako oficiální pojmenování, a vydal rozkaz definující Sin-ťiang jako „provinční správní oblast“. V roce 1882 byl Sin-ťiang oficiálně zařazen mezi provincie a název „Sin- ťiang“ nahradil název Si-jü i v písemné formě.[1]

Průzkumníci z britských a ruských říší zmapovali a vymezili Střední Asii v soutěži o koloniální expanzi. Po spoustě anexí ve střední Asii Rusko upevnilo v roce 1867 své podíly na západ od Pamíru jako „ruský Turkestán“.[8] V této době západní historikové začali rozdělovat „Turkestán“ na ruskou a čínskou část.[9]

Oblast, kterou si exilová vláda východního Turkestánu nárokuje jako Východní Turkestán

Pojem „Východní Turkestán“ je neoddělitelně spjat s politikou.[10] Vzhledem k tomu, že historie Sin-ťiangu je zvláště sporná mezi čínskou vládou a ujgurskými separatisty, kteří bojují za nezávislost, je oficiální a obecný název Sin-ťiang (Ujgurská autonomní oblast) odmítnut.[1] „Východní Turkestán„, což je termín ruského původu, potvrzuje kontinuitu se „západním Turkestánem“ i s dnes nezávislými státy sovětské Střední Asie. Ne všechny z těchto států přijímají označení „Turkestán“.[3] Persky mluvící Tádžikistán má blíže k Íránu a Afghánistánu.[11]

Pro separatisty je „Východní Turkestán“ souběžný s Sin-ťiangem, jako nezávislý stát. Zastánci termínu „Východní Turkestán“ tvrdí, že název „Sin-ťiang“ je arogantní, protože má-li být brán doslova, pak „Sin-ťiang“ znamená „Nové území“. Oficiální překlad pro „Sin-ťiang“ znamená „stará území se vrátila do vlasti“. Někteří čínští učenci obhajovali změnu jména pro tento region nebo přechod na starší termín Si-jü (pchin-jin: Xiyu) tzv. „Západní oblasti“. Jiní učenci brání jméno s tím, že „Sin-ťiang“ bylo nové pozdní označení dynastie Čching, která mu dala současný název.[12][13][14]

V moderním separatistickém užití pojmu „Ujguristán“ (Уйғуристан),[1] což znamená „země Ujgurů“, je synonymem pro „Sin-ťiang“ nebo pro potenciální stát Sin-ťiang jako je Východní Turkestán.[15]

Separatisté se neshodují, zda použít název „Východní Turkestán“ nebo „Ujguristán“.[2]  „Východní Turkestán“ má tu výhodu, že je také názvem dvou historických politických subjektů, zatímco Ujguristán apeluje na moderní myšlenky etnického sebeurčení. Ujguristán také odlišuje jiné národy v oblasti Sin-ťiangu než jenom skupinu Chanů.[16] Kazaši a Chuejové jsou do značné míry omezeni v pohybu více než Ujguři, kteří žijí blíže k východním provinciím Číny. Hnutí za „Východní Turkestán“ je pouze ujgurským fenoménem. Separatistický sentiment je nejsilnější mezi ujgurskou diasporou, která praktikuje tzv. „kyber-separatismus“, podporuje zneužívání názvu „Východní Turkestán“ na svých webových stránkách a v literatuře.[1] Historicky „Ujguristán“ odkazoval na severovýchodní oázu regionu „Turfan “.[17] Synonymum „Východního Turkestánu“ „Čínský Turkestán“ se nepoužívá, zamítli jej ujgurští separatisté pro „čínskou“ součást názvu. V Číně termíny „Východní Turkestán“, „Ujguristán“ a dokonce i „Turkestán“ samy o sobě implikují starý západní imperialismus, minulost republiky Východního Turkestánu a existenci moderních militantních skupin (např. Východní Turkestán Islámského hnutí ETIM).[7][16]

Čínská vláda směšuje násilí rozdílných separatistických skupin, například ETIMu a Organizace pro osvobození Východního Turkestánu. Čínské diplomatické mise zavrhly cizincům užívání označení „Východní Turkestán“ a argumentují, že tento termín je pouze politický a zeměpisně nebo historicky jeho používání představuje „provokaci“ vůči svrchovanosti Číny. Historické definice „Východního Turkestánu“ jsou nejednoznačné, odráží, že mimo čínskou správu se oblast nyní nazývá „Sin-ťiang“ a není geograficky nebo demograficky jediným regionem.[1]

Jazyky Východního Turkestánu

V dávné minulosti zemi osídlili obyvatelé mluvící již vymřelými tocharskými jazyky, jež jsou považovány za archaičtější indoevropské jazyky, které se oddělily od hlavního indoevropského stromu velmi brzo.

V současnosti je Východní Turkestán obydlen převážně Ujgury (8 milionů), kteří usilují o nezávislost a stejně jako Tibeťané jsou terčem útlaku a asimilace čínské vlády.[18] Dalšími národy jsou Kazaši (1,5 milionu) a dalších 16 etnik s významným zastoupením. Do oblasti se díky čínské vládní politice stěhují ve velkém Chanové (nyní okolo 7 milionů) a místní obyvatelé se obávají, že budou brzy následovat osud Vnitřního Mongolska, kde se kultura Mongolů utopila v záplavě přistěhovalců.[19] Čína povoluje Ujgurům ve městech mít 2 děti, na vesnici 3, to jenom prohlubuje obavy Ujgurů o svůj národ v područí Číny. Porodnost je přísně kontrolována a jsou nařízeny odstupy mezi porody, pravidelné prohlídky u gynekologa a další předpisy, jejichž nedodržení je trestáno peněžními pokutami. Pokuta za 4. dítě může např. okolo Chotänu, kdysi slavné[20], nyní jedné z nejchudších oblastí Sin-ťiangu[21], činit 10 000 juanů (50 000 Kč). Pokutu lze s úřady směnit za potrat či pobyt ve vězení.[22] Tyto neutuchající snahy o sinoizaci jsou po tvrdých represích v padesátých letech již druhým vyvrcholením dávných snah o nadvládu, která vyplývala z vojenských a ekonomických zájmů ve strategicky důležité oblasti bohaté na nerostné suroviny.[23] K tomu dochází navzdory tomu, že je Čína signatářem Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech.[24]

Ujgurové se pokoušeli založit vlastní nezávislý stát již v minulosti, výsledkem jejich snahy byly První (1932 – 1934) a Druhá Východoturkestánská republika (1944 – 1949).