UR-100N

UR-100N, známá také jako RS-18A (v kódu NATO SS-19 Stiletto) je mezikontinentální balistická raketa původně vyvinutá v 70. letech v Sovětském svazu, nyní ve výzbroji ruských Raketových vojsk strategického určení. Může nést až 6 nukleárních hlavic, anebo jeden hypersonický kluzák Avangard.

UR-100N
SS-19 Stiletto
Rakety UR-100N
TypICBM
VýrobceGKNPC Chruničeva
Uživatel Rusko
Zařazení1974
Vlastnosti
Délka27,00 m
Šířka2,5 m
Vzletová hmotnost105,6 t
Hlaviceaž 6
Odpalovací zařízeníRaketové silo
Naváděcí systémInerciální
Dolet10 000 km
Stupně2
Palivokapalné

Popis

UR-100N je čtvrtá generace raket na kapalné palivo odpalovaných z raketových sil. Je podobná starší raketě UR-100, ale s mnohem většími rozměry, hmotností, výkonem a užitečným zatížením. Protože nebylo možné využívat stávající sila určená raketám UR-100, musela pro ni být zkonstruována sila nová.

Střelu lze připravit ke startu za 25 minut a lze ji skladovat po dobu 22 let. V bojové hlavici může být až 6 návratových těles, tzv. MIRV (Multiple independently targetable reentry vehicle).

Vývoj

Vývoj rakety UR-100N začal v roce 1970 v konstrukční kanceláři OKB-52 ve městě Reutov nedaleko Moskvy. Vývoj řídicího systému pak dostala na starost kancelář NPO „Elektropribor“ z Charkova na Ukrajině.[1] Letové zkoušky probíhaly mezi lety 1973 až 1975. Rok poté vstoupila do vývoje vylepšená verze UR-100NUTTKh (v kódu NATO SS-19 Mod 3), jejíž letové zkoušky proběhly v druhé polovině 70. let.

Operační historie

Raketa UR-100N dosáhla počáteční operační způsobilosti v roce 1974 a do roku 1978 SSSR disponoval již celkem 190 odpalovacími zařízeními. Když byla v roce 1979 uvedena do provozu vylepšená verze UR-100NUTTKh, nahradila během následujících let mnoho starších verzí různých balistických raket. V roce 1983 tak bylo dosaženo maximálního počtu 360 odpalovacích zařízení.

Smlouva START-1

Po podpisu smlouvy START-1 v roce 1991, která signatáře zavazovala ke snížení počtu nukleárních hlavic a odpalovacích zařízení, klesl počet raket UR-100NUTTKh na 300 kusů. Po rozpadu Sovětského svazu zůstalo v Rusku 170 raket a na nově vzniklé nezávislé Ukrajině 130 kusů. Ačkoliv si Ukrajina nárokovala vlastnictví všech raket umístěných na svém území, později byly v rámci Budapešťského memoranda vráceny Rusku, nebo vyřazeny z provozu.

Současnost

V roce 2018 měla Ruská strategická raketová vojska mezi 10 až 20 kusy raket v aktivní službě. Politický vývoj v Rusku po nástupu Vladimira Putina k moci vedl postupně k přezbrojení hlavic na hypersonické kluzáky Avangard, tato verze je v kódu NATO označována jako SS-19 Mod 4. První raketový pluk vyzbrojený kluzáky Avangard oficiálně vstoupil do bojové služby dne 27. prosince 2019.

Národní středisko pro vzdušné a vesmírné informace amerického letectva odhadlo, že k červnu 2017 bylo operačně nasazeno asi 50 odpalovacích zařízení pro verzi Mod 3.

Civilní využití

UR-100N tvoří základ lehké nosné rakety Rokot, která byla pro civilní účely využívána od 90. let 20. století. Po neúspěšnému startu při vynesení družice ESA CryoSat v roce 2005 byly starty pozastaveny, k obnovení došlo následující rok po nalezení a vyřešení příčiny. Starty raket Rokot pak probíhaly až do roku 2019, kdy byly ukončeny.

Provozovatelé

Současní
  • Rusko – Ruská Raketová vojska strategického určení jsou aktuálně jediným uživatelem raket UR-100N. Verzí SS-19 Mod 4 (vyzbrojena hypersonickým kluzákem Avangard) je vybavena 13. raketová divize se sídlem v Jasném v Orenburské oblasti, která obsluhuje dvě raketová sila.

Bývalí provozovatelé

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku UR-100N na anglické Wikipedii.

  1. ARMADNINOVINY.CZ. Ruský hypersonický raketový „kluzák“ Avangard a jeho bojové použití. armadninoviny.cz [online]. [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. (česky)

Související články

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.