Třída UB I

Německá ponorka SM UB 13 naložená na železničních vagónech

V roce 1914 Německo okupovalo Belgii a získalo tak přístup k tamním přístavům Zeebrugge a Ostende. Ty měly výbornou polohu pro ponorkové operace proti námořní dopravě v Lamanšském průlivu a přilehlém Severním moři s cílem narušovat zásobování evropského bojiště.[3] Německé oceánské ponorky byly pro takové nasazení zbytečně velké, a proto byly objednány malé ponorky typu UB I. Vývoj ponorek probíhal v kielské loděnici Germaniawerft pod vedením Dr. Hanse Techela. Vyznačovaly se malými rozměry, umožňujícími jejich přepravu po železnici (maximální šířka 3,15 m, potřebné byly čtyři vagóny) a jednoduchou konstrukcí umožňující jejich velmi rychlou stavbu.[2]

Dne 15. října 1914 byla objednána stavba 15 ponorek tohoto typu, z toho osm ponorek první série (UB 1–UB 8) od loděnice Germaniawerft a dalších sedm člunů (UB 9–UB 15) od loděnice AG Weser v Brémách. Dne 25. listopadu 1914 byly u loděnice AG Weser objednány ještě dvě ponorky (UB 16, UB 17) náhradou za dva čluny předané Rakousku-Uhersku. Mezi ponorkami obou výrobců existovaly drobné odlišnosti. Jejich stavba byla skutečně velmi rychlá. Prototyp byl dokončen pouhých 109 dnů od objednání a 75 dnů od založení kýlu. Celý stavební program pro německé námořnictvo byl uzavřen 21. dubna 1915.[2] Německé námořnictvo nadále dostávalo větší ponorky zdokonalené třídy UB II.

Pět ponorek tohoto typu získalo Rakousko-uherské námořnictvo, které se za války potýkalo se silným nedostatkem této kategorie plavidel. Ponorky typu UB I si vybralo, neboť je mohlo získat rychle a zároveň je šlo do Puly přepravit po železnici. Jako první byly předány původně německé ponorky UB 1 a UB 15, přejmenované na U 10 a U 11. Přímo pro Rakousko-Uhersko pak byly postaveny ještě další tři čluny U 15–U 17, které byly náhradou za zrušenou dodávku pěti oceánských ponorek objednaných u německých loděnic.[2] Celkový počet postavených ponorek této třídy tím stoupl na konečných 20 kusů.[4]

Jednotky třídy UB I:[5][1]

Rakousko-uherská ponorka SM U 10

Německá ponorka SM UB 14

Ponorky měly jednotrupou koncepci a výtlak pouhých 142 tun. Bylo možné je rozdělit na pět sekcí a ty přepravovat po železnici.[3] Ponoření jim trvalo 33 vteřin. Výzbroj tvořil jeden 7,9mm kulomet a dva příďové 450mm torpédomety. Nesena byla pouze dvě torpéda. Pohonný systém tvořil jeden dieselový čtyřválec Daimler (druhá skupina měla diesely Kortig) o výkonu 60 hp a jeden elektromotor Siemens Schuckertwerke. o výkonu 120 hp, pohánějící jeden lodní šroub. Ponorky první série dosahovaly rychlosti 6,5 uzlu na hladině a 5,5 uzlu pod hladinou. Na hladině měly dosah až 1650 námořních mil. Ponorky druhé série měly rychlost 7,5 uzlu na hladině a 6,2 uzlu pod hladinou. Jejich dosah byl 1500 námořních mil na hladině při rychlosti 5 uzlů a 5 námořních mil pod hladinou při rychlosti 4 uzly.[1]

Německé ponorky SM UB 2 a SM UB 6 v Zeebrugge

Ponorky typu UB I byly za První světová válka nasazeny v Severním, Jaderském a Černém moři. Ve Flandrech byly nasazeny ponorky UB 2, UB 4, UB 5, UB 6, UB 10, UB 12, UB 13, UB 16 a UB 17. Část byla během služby přestavěna pro kladení min.

Šest německých člunů bylo po železnici přepraveno do Puly. Zatímco UB 1 a UB 15 byly předány Rakousko-uherskému námořnictvu, ponorky UB 3, UB 7, UB 8, UB 14 se vydaly na cestu přes Dardanely do Černého moře. Ponorka UB 3 byla potopena poblíž Smyrny, ale zbývající tři cestu zvládly a operovaly z Varny. V další službě byla UB 7 potopena, UB 8 prodána Bulharsku a UB 14 zajata.[2]

Jediná bulharská ponorka typu UB I

Bulharsko Bulharsko

• Bulharské námořnictvo – V letech 1916–1918 provozována jediná ponorka Podvodnik č. 8 (ex UB 8). Plánovanému zakoupení sesterské ponorky UB 7 zabránilo její potopení.[6]

Německá říše Německá říše

• Kaiserliche Marine – V letech 1915–1918 provozovala celkem 17 ponorek této třídy. Dvě z nich byly roku 1915 předány Rakousku-Uhersku.[1]

Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko

• Rakousko-uherské námořnictvo – V letech 1915–1918 provozováno pět ponorek tohoto typu.[4]