Typ XXI

Nákres ponorky typu XXI

Detail věže ponorky U 3008 s dělovou věží

V prvních letech druhé světové války se německým ponorkám podařilo způsobit spojenecké námořní plavbě značné ztráty. Postupně však protiponorková obrana získávala důležité výhody – podařilo se prolomit německou šifru Enigma, lodě byly vybaveny radarem, sonarem a lepšími protiponorkovými zbraněmi (např. salvovým vrhačem hlubinných pum Hedgehog), zvětšoval se počet letadel nasazených k hlídkování, stejně jako počet protiponorkových plavidel bránících konvoje, včetně eskortních letadlových lodí. Mnoho eskortních lodí přitom tvořily ozbrojené rybářské trawlery či korvety třídy Flower, které nedosahovaly příliš velkých rychlostí.[3]

Kriegsmarine se tak postupně dostávala do krize a stávající ponorky typů typ VIIC a typ IX již svými výkony nedostačovaly. Německá admiralita a především velkoadmirál Karl Dönitz proto prosazovaly stavbu nového typu ponorek, které by měly lepší šanci uniknout svým pronásledovatelům díky vysoké rychlosti a velké vytrvalosti při plavbě pod hladinou.[2] Toho se podařilo dosáhnout, mimo jiné, proudnicovým tvarem trupu a bojové věže, instalací šnorklu a zvýšením kapacity akumulátorů. Ponorky tak dokázaly operovat v hloubce 133 metrů (maximálně 300 metrů) a mohly po dobu pěti hodin plout ponořené rychlostí 12 uzlů.[4]

O sériové výrobě typu XXI bylo rozhodnuto, z důvodu časové tísně, ještě před postavením prototypu a vyřešením dětských nemocí konstrukce.[4] K bojovým útvarům se jich proto dostalo jen omezené množství a do průběhu války již výrazněji nezasáhly.[1] Stavba ponorek probíhala revolučním způsobem; odděleně po jednotlivých sekcích, které byly poté vlakem přepraveny od subdodavatelů na místo konečné montáže.[1] První jednotka byla dokončena v roce 1944 a do konce války jich bylo postaveno 131 kusů (dalších nejméně pět ponorek po válce dokončili Sověti), z nichž 120 jich bylo potopeno Spojenci či vlastními posádkami a 11 se po válce vzdalo.[4] V různém stádiu rozpracovanosti přitom zůstalo dalších tisíc ponorek.[2]

Trojice ponorek typu XXI za války v Bergenu

K bojovým jednotkám se první ponorky typu XXI dostaly teprve v březnu 1945. Na skutečnou bojovou patrolu stihly do skončení války vyplout pouhé dvě – U 3008 pod velením kapitánporučíka Helmuta Mansecka a U 2511 pod velením kapitána Adalberta Schnee. Obě ponorky během plavby zastihla zpráva o kapitulaci Německa a vzdaly se Spojencům.[2]

Německá ponorka Wilhelm Bauer (Y-880)

Své ponorky typu XXI tak získala námořnictva Velké Británie, USA, SSSR a Francie. Další potopený kus se podařilo vyzvednout ve Švédsku. Všechny země použily ukořistěné ponorky k vlastnímu vývoji a experimentům, čímž ovlivnily podobu po válce stavěných ponorek.[4]

V USA tak byly postaveny typem XXI ovlivněné ponorky třídy Tang a řada vylepšení byla realizována, v rámci programu GUPPY, rovněž na starších ponorkách tříd Gato, Balao a Tench.[5] Britové své poznatky zúročili u ponorek tříd Porpoise a Oberon, Francouzi u třídy Narval a Sověti u ponorek Projektu 613 a Projektu 611. Poválečné německé námořnictvo jednu ponorku typu XXI po válce vyzvedlo a používalo ji k experimentům a výcviku – ponorka Wilhelm Bauer (Y-880) se dochovala dodnes.[6]

Klasická děla byla z výzbroje ponorek vyřazena, protože bylo jejich použití v podmínkách nepřátelské vzdušné nadvlády příliš nebezpečné. Naopak protiletadlovou výzbroj tvořily čtyři 20mm či 30mm kanóny instalované v dvoudělových věžičkách, umístěných v přední a zadní části bojové věže. Každá ponorka byla vybavena šesti 533mm torpédomety s automatickým systémem nabíjení. Zásoba torpéd činila celkem 23 kusů. Pohonný systém tvořily dva diesely a dva elektromotory. Nejvyšší rychlost dosahovala 15,6 uzlu na hladině a 17,2 uzlu pod hladinou (spojenecké korvety přitom dosahovaly rychlosti pouze 16 uzlů).