Typ XVII

Na přelomu let 1942 a 1943 se Spojencům podařilo získat převahu v druhé bitvě o Atlantik. Stalo se tak mimo jiné díky znalosti německých šifrovacích kódů, sílícímu letectvu a eskortám konvojů i novým zbraním a vybavení (radary, Hedgehog aj.). Naopak německá Kriegsmarine utrpěla vážné ztráty a potápět spojeneckou tonáž pro ni bylo stále náročnější. Proti sílícímu soupeři již byly výkony dosavadních německých ponorek typu VII a typu IX nedostatečné. Německé naděje se upínaly k vývoji nové generace ponorek, které se měly vyznačovat především vyšší rychlostí a dosahem při plavbě pod hladinou.[2]

Ponorky typu XVII sloužily k ověření vojenského využití pohonného systému s uzavřeným okruhem Helmutha Waltera, který byl nezávislý na přístupu atmosférického vzduchu. Jím vybavená experimentální ponorka V80 pod hladinou dosáhla rychlosti až 26 uzlů, což dalece přesahovalo výkony tehdejších konvenčních ponorek (například nejrozšířenější německá druhoválečná ponorka Typu VIIC pod hladinou dosahoval rychlosti 7,6 uzlu).[3] Námořnictvo objednalo druhou experimentální ponorku V300 (jinak též U 791), která měla při výtlaku 600 tun pod hladinou dosahovat rychlosti 19 uzlů. Tato ponorka nesplňovala představy Helmutha Waltera o rychlé ponorce a nebyla dokončena. Dne 3. ledna 1942 Walter v Paříži navštívil kontraadmirála Karla Dönitze a získal jeho podporu pro stavbu menších ponorek, avšak s rychlostí 26 uzlů.[4]

Nejprve byly v létě 1942 objednány čtyři ponorky typu XVIIA. Stavba byla zadána dvěma německým loděnicím, přičemž každá navrhla mírně odlišnou konstrukci. Loděnice Blohm & Voss v Hamburku v letech 1942–1944 postavila dva čluny označené Wa201 (U 792, U 793).[1] Na jejich vývoji se podílel i Helmuth Walter.[5] Loděnice Germaniawerft v Kielu v letech 1943–1944 postavila dva čluny označené Wk202 (U 794, U 795).[6]

Všechny čtyři čluny byly v letech 1944–1945 využity ke zkouškám, přičemž verze Wa201 byla považována za vydařenější. V březnu 1944 proběhla zkušební plavba U 794, které se účastnily admirálové Karl Dönitz, Hans-Georg von Friedeburg, Otto Backenköhler, Otto Thedsen a Eberhard Godt. Ponorka tehdy dosáhla rychlosti 22 uzlů a při pozdějších zkouškách až 25 uzlů.[4] Ponorky se však potýkaly s poruchami Walterových turbín způsobenými nevyzrálostí a extrémní složitostí tohoto pohonu.[5] Závadami trpěly zejména ponorky U 793 a U 795. Ze čtyř ponorek typu XVIIA Kriegsmarine převzala pouze U 794 a používala ji k výcviku posídek v přístavu Hel.[7]

Na základě ponorek verze Wa201 byly loděnicí Blohm & Voss vyvinuty vylepšené ponorky typu XVIIB. Byly větší a vybavené schnorchelem.[5] Oproti svým předchůdcům nesly jen jednu Walterovu turbínu. Celkem byla 4. ledna 1943 objednána stavba dvanácti člunů této verze (U 1405 až U 1416), ale ještě před zahájením stavby byla omezena na prvních šest ponorek (U 1405 až U 1410). Zatímco ponorky U 1405 až U 1407 byly dokončeny v letech 1944–1945, druhou trojici se do konce války dokončit nepodařilo.[8]

U loděnice Germaniawerft bylo 4. ledna 1943 objednáno dvanáct člunů typu XVIIG (U 1081 až U 1092). Rozestavěny byly první dva, ale jejich stavba byla zrušena na podzim 1943.[9]

Poslední verze projektu XVII nesla označení typ XVIIK. Její stavbou byla pověřena loděnice Germaniawerft. Jako jediné neměly nést Walterovu turbínu. Jejich diesely měly pracovat i při plavbě pod hladinou díky kyslíku skladovanému na palubě ve speciálních nádržích. Také v tomto případě byla stavba zrušena a dokončen nebyl ani jeden člun.[10]

Ze všech objednaných ponorek všech verzí typu XVII bylo dokončeno pouze prvních sedm člunů. Mezitím se ukázalo, že jejich pohonný systém je příliš nevyzrálý a složitý pro praktické využití. Navíc byly závislé na nedostatkovém palivu (perhydrol).[11] Námořnictvo se proto zaměřilo na stavbu „elektrobootů“ typů XXI a XXIII, u nichž bylo zlepšených výkonů pod hladinou dosaženo především několikanásobným zvětšením kapacity akumulátorů.

Jednotky typu XXVII: