Evenkové

Evencký lovec a šamanka v roce 1862.

Evenkové v roce 1912

Za nejstarší předky Evenků jsou pokládáni nositelé Glazkovské kultury, žijící v 2. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu a na horním toku Amuru. Během 1. tisíciletí př. n. l. migrovali na sever, kde asimilovali a částečně vytlačovali starší jukagirské a částečně i jenisejské obyvatelstvo. Právě v této době si předkové Evenků osvojili chov sobů. Na přelomu 1. a 2. tisíciletí do etnogeze Evenků zasáhli předkové Jakutů, migrující na sever povodím Leny. Jakuti a Evenkové na sebe vzájemně působili přebíráním prvků kultury i jazyka. Poněkud jinak probíhal vývoj jižních a východních Evenků. Jejich předkové byli podmaněni svými vzdálenými příbuznými, Džürčeny, kteří v 8. století v povodí Amuru a Ussuri vytvořili království Bochaj. Džürčeni se živili chovem dobytka a prasat, pěstováním pšenice a prosa. Předkové Evenků byli vazaly džurčenských vládců, věnovali se sběru ženšenu, říčních perel a lovu kožešinové zvěře, což byl hlavní artikl obchodu mezi Džürčeny a Čínou. Roku 1115 dokonce Džürčeni ovládli Peking a založili v severní Číně císařskou dynastii Ťin. V polovině 12. století se Džürčeni dostali do sporu s Mongoly, jejichž chána Ambagaje roku 1156 zavraždili. Jeho prasynovec Čingischán v letech 1215–1234 říši Džürčenů dobyl. Evenky si však Mongolové nikdy nepodmanili. Přímými potomky Džürčenů jsou Mandžuové, podíleli se také na etnogenezi Nanajců a spolu s nivchskými kmeny také Oročů a Ulčů. Džürčeni však ovlivnili i kulturu jižních a východních Evenků, kteří pod jejich vlivem začali chovat dobytek, koně a obdělávat půdu. Od počátku 17. století na území Evenků ze západu pronikali ruští kozáci, kteří od Evenků vybírali jasak – daň placenou ve formě kožešin. Zároveň na jihu usilovali o podmanění Evenků Mandžuové, což vyvolalo neúspěšné povstání náčelníka Bombogora. Ten sice dokázal sjednotit kmeny jižních a východních Evenků, byl však mandžuským vojskem poražen a roku 1640 zabit. V 19. století byla část Evenků formálně obrácena na pravoslavné křesťanství, ve skutečnosti ale dál zůstali šamanisty. Za sovětské éry v Rusku byli Evenkové nuceni se vzdát svého tradičního způsobu života a pracovat v kolchozech a sovchozech. Sovětská vláda potlačovala jazyk a většinu tradic.

Jazykem Evenků je evenčtina z tunguzo-mandžuské skupiny altajské jazykové rodiny. Ovládá jí ještě přibližně 30 000 osob. Hlavním jazykem je však pouze pro necelých 16 000 Evenků, ti ostatní používají v každodenní komunikaci spíše ruštinu nebo čínštinu. Evenčtina se dělí na tři skupiny dialektů: severozápadní, jimiž se hovoří severně od Nižní Tunguzky, jihozápadní mezi Jenisejem a Vitimem a východní mezi Vitimem a Ochotským mořem. Dialekty se rozlišují výslovností sykavek, hlásce s ve východních dialektech odpovídá na severozápadě h a na jihozápadě š.[1]

Z jejich jazyka se vžilo do mezinárodního povědomí hlavně slovo šaman, které už v 17. století uvedl do literatury ruský kněz protopop Avvakum, který se s šamany Evenků setkal během svého vyhnanství na Sibiři. Dodnes si mnozí Evenkové udržují tradiční šamanistické náboženství, i když byli ovlivnění pravoslavným křesťanstvím. Nejvyšší evencký bůh se nazývá Ekšarí – bůh tajgy. Mezi další důležitá božstva patří Dilača – sluneční božstvo nebo zlý duch Chargi.

Evenkové věří, že dříve zde byla pouze voda, země málo a člověk neměl kde kočovat. Mamut jménem Cheli se rozhodl člověku pomoc a svými kly vytáhl z vody velký kus země, na kterém se usídlili všichni lidé.

Evenky můžeme rozdělit podle tradičního způsobu života do tří skupin.

• Jižní Evenkové žijí na území Mongolska, severovýchodní Číny a jihovýchodní Sibiře na východ od řeky Zeji – tito Evenkové se tradičně živí chovem koní, skotu, velbloudů, ovcí a koz. Tradičním obydlím je jurta podobná mongolské, také oděv je ovlivněn mongolskou kulturou, kromě šamanismu vyznávají Často i buddhismus.
• Východní Evenkové někdy označovaní i jako Oročeni žijí na jihovýchodě Sibiře mezi řekami Udou a Amguní, ale i na nejzazším severovýchodě Číny. Kočují podél řek. Chovají soby a koně. věnují se i zemědělství a rybolovu, méně lovu.
• Severní Evenkové jsou majoritní skupinou, živící se tradičně kočovným chovem sobů, dále pak lovem, rybolovem a sběračstvím. Tradičním obydlím je čum – kuželovitý stan s dřevěnou konstrukcí potažený kůžemi nebo kůrou.

Mezi folklór řadíme ústní tradice (písně, příběhy), tradiční odívání, tradiční kuchyni a jiné. Evenkové mají folklór podobný hlavně folklóru etnických skupin Sibiře tunguzo-mandžuské jazykové větve altajské rodiny – Evenové, Oročové, Nanajci.

• 
  Evencký šamanský oděv
• 
  Evenkové, rok 1900
• 
  Vlajka Evenckého autonomního okruhu