Tupolev Tu-128

Letoun vznikl jako reakce na nebezpečí, které hrozilo SSSR od amerického bombardovacího letectva operujícího ze severního a dálněvýchodního směru. V roce 1958 byl zadán požadavek na těžký stíhací letoun, který má dostatečně dlouhý dolet a který je schopen nést výkonný radiolokátor a rakety, které měly americké bombardéry sestřelit. Konstrukčně typ vychází z do služby nepřijatých experimentálních nadzvukových bombardérů Tupolev Tu-98. První prototyp poprvé vzlétl 18. března 1961 (posádka M. V. Kozlov a K. I. Malchasjan) a o šest dní později překonal rychlost zvuku výkonem 1,06 M. Dva stroje byly poprvé předvedeny veřejnosti v červnu 1961 na leteckém dnu v Tušinu.

V tomtéž roce začala sériová výroba, i když zkoušky nebyly řádně ukončeny. Ty začaly probíhat až v březnu roku následujícího. Letoun byl oficiálně zařazen do výzbroje 8. července 1965, přičemž u protivzdušné obrany byl označován jako Tu-28. Vzhledem k tomu, že měl bojovat především proti americkým strategickým bombardérům, byl dislokován především na Dálném východě a v severských částech SSSR. Ve službě tento letoun nahrazoval především starší typy Jakovlev Jak-25 a MiG-19.

Celkem bylo v letech 1962–1971 vyrobeno 188 kusů a letoun neprovozoval žádný zahraniční uživatel. V sedmdesátých letech docházelo k postupné modernizaci již vyrobených letounů, kdy byl namísto původního radiolokátoru RP-S „Smršť“ instalován modernější radiolokátor verze RP-SM „Smršť-M“, nové bloky pro spojení s pozemními naváděcími stanicemi, zesílené závěsníky pro rakety a nová moderní radiostanice R-846. Pro modernizované Tu-128M byly vyvinuty vylepšené řízené střely R-4RM a R-4TM s větším dosahem. První kus modernizovaného Tu-128M vzlétl 15. října 1970 a modernizace postupně probíhaly až do roku 1979. V polovině 80. let začaly tento typ nahrazovat stroje typu MiG-31. Počátkem 90. let tvořilo několik desítek kusů zálohu sil protivzdušné obrany. Ze služby byl typ vyřazen v roce 1992.

Tu-128 v muzeu v Moninu v Rusku

Letoun měl velké šípové křídlo s tenkým profilem a negativním vzepětím. Ocasní plocha byla jednoduchá. Podvozek byl příďový, přičemž na každé z hlavních podvozkových nohou, které byly umístěny v křídelních gondolách, byla čtyři kola. Letoun poháněla dvojice motorů Ljulka AL-7F-2, jejichž nasávací otvory byly po stranách trupu před hranou křídla. Dvoučlenná posádka seděla v tandemu za sebou.

Pro letoun byly vyvinuty řízené střely vzduch-vzduch typu Bisnovat K-80, později přeznačené na R-4 (v kódu NATO AA-5 „Ash“). Střela existovala ve verzi R-4R s poloaktivní radarovou hlavicí a verzi R-4T s infračervenou naváděcí soustavou. Letoun jich nesl celkem čtyři kusy. Hlavňovou výzbroj typ neměl.

• Tu-102 - testovací prototyp (1 kus)
• Tu-28P ('Fiddler-A') - první sériový typ
• Tu-128 ('Fiddler-B') - finální verze pro sériovou výrobu
• Tu-128UT - výcviková verze s dodatečným kokpitem instruktora v místě radaru (10 ks a 4 ks vzniklé přestavbou sériových strojů)
• Tu-138 - projekt modernizované verze, nerealizován
• Tu-148 - projekt modernizované verze s výkonnějšími motory RD-36-41, měnitelnou geometrií křídla a dvounásobným doletem. Nerealizován (byla dána přednost typu MiG-31)