Tromb-al-ca-zar aneb Dramatičtí zločinci

Tromb-al-ca-zar je poslední z jednoaktových děl Jacquese Offenbacha, která napsal pro první sezónu svého divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens. V rychlém sledu svých aktovek skladatel udržoval rovnováhu mezi dvěma póly, lyricko-komickým a groteskně-parodickým. Poté, co v březnu 1856 uvedl svou již starší umírněnou opéru comique Pepito (Děvče z Elizonda), následovala nová buffonérie napsaná, slovy Alberta de Lasalle, „v extra-burleskním stylu“.[1] Z obou libretistů byl Ernest Bourget osobností v divadle teprve začínající, stejně jako většina autorů dosavadních autorů hraných v Bouffes-Parisiens, ale Charles Dupeuty byl již osobností zavedenou na pařížské divadelní scéně od počátku 20. let 19. století a autorem několika desítek děl, zejména vaudevillů. Jeho angažmá bylo jedním z výrazů Offenbachovy snahy poskytnou svému mladému divadlu punc autority a tradice:[2] ne náhodou po Tromb-al-ca-zarovi následovaly do konce sezóny ještě opereta uznávaného operního autora Adolphe Adama Pierrot a Violetta a L'Impresario, adaptace Mozartova Divadelního ředitele.[3]

Základní myšlenkou nové buffonérie byla parodie loupežnické tematiky, které byla v opeře poloviny 19. století zvláště hojná, například v populárních dílech D. F. E. Aubera (Fra Diavolo, Korunní diamanty…).[4]

I pro účast zkušeného vaudevillisty je Tromb-al-ca-zar Offenbachovým dílem nejbližším žánru vaudevillu z doby červencové monarchie, včetně jeho nectností. Velmi plytký a jen hrubě nahozený děj stěží přesahuje pouhou základní situaci, kdy je tlupa kočovných herců oblečená do loupežnických kostýmů považována venkovským hostinským za skutečné loupežníky, a tato zápletka navíc byla již nejméně od Scribova vaudevillu Hostinec aneb Domnělí loupežníci (L'Auberge, ou les Brigands sans le savoir, 1812) z pařížských scén dobře známá.[5] O dialozích kritika soudila, že je v nich „bohužel … více slovních vtipů než duchaplnosti“ (Gustave Bertrand).[5] Zpěvní čísla přitom mají jen povrchní spojitost s dějem, natož aby jej posouvala vpřed; skladatel však některým z nich dokázal alespoň dát úlohu charakterizační (např. vstupní píseň Beaujolaise). Vaudevillovým prvkem Offenbachovy partitury jsou úryvky z děl jiných skladatelů: árie z oper Hirondelles od Féliciena Davida a La Sirène od D. F. E. Aubera zakomponované do písně o krokodýlovi, jakož i samostatně zpívaná píseň z Adamovy Chaty v Alpách.[5] Offenbach sice cituje nebo napodobuje dobově populární skladatele v mnoha svých dílech a hudební parodii považoval za legitimní součást žánru „bouffe“, do něhož Tromb-al-ca-zar patří, ale takto rozsáhlá citace celých melodií je v jeho tvorbě výjimkou. Offenbachův německý životopisec Anton Henseler nalezl v Tromb-al-ca-zarovi ozvuky karnevalové melodie z Kolína nad Rýnem známé pod názvem Ô Jerum-Walzer; byla by to v Offenbachově hudbě ojedinělá připomínka jeho rodiště.[6] Stejně jako jiná díla z prvních let Bouffes-Parisiens musel Tromb-al-ca-zar vyhovovat omezením, která stanovilo Offenbachovo divadelní privilegium. Proto v kusu vystupují čtyři osoby – povolené maximum – a dále v posledním výstupu tanečníci a statisté, kteří však nesměli mluvit ani zpívat.

Tromb-al-ca-zar nikdy nenašel přízeň u kritiky, která v jeho vaudevillových kořenech spatřovala známku pokleslosti[7][4], zato u publika měl mimořádný ohlas. Důvodem byla velmi přitažlivá a rychle zpopulárnělá hudba i vynikající výkony představitelů, zejména Léonce jako Vert-Panné a Hortensie Schneiderové jako Gigolette. Její bolero, při kterém zpěv doprovázela tancem a kastanětami, se stalo atrakcí. Čtvrté představení se konalo na přímou zakázku prince Jérôma Bonaparta, císařova bratrance.[5]

Bouffes-Parisiens uváděly tuto operetu na svých zájezdech a udržovaly ji ve svém repertoáru po desetiletí.[8] Hrála se i v řadě francouzsky hrajících provinčních divadel, včetně Théâtre des Bouffes-Belges v Bruselu (září 1858)[9] a Théâtre-Royal v Antverpách (premiéra 25. listopadu 1860)[10].

Vídeňský herec Karl Blasel, protagonista první inscenace Tromb-al-ca-zara v českých zemích.

První inscenace ve střední Evropě se konala ve Vídni 19. března 1862 v divadle Theater auf dem Franz-Josefs-Kai neboli Treumanntheater pod názvem Tromb-Alcazar oder Die dramatischen Verbrecher. Ředitel divadla Carl Treumann pořídil i překlad a úpravu, která mohla poslat na jeviště více postav, než měl kdysi Offenbach povoleno. (Stejný večer měla premiéru i revue Narrenabend im Salon Pitzelberger, pro niž prý hudbu uspořádal kapelník Stenzl, ale už podle názvu, který odkazuje na Pan Karfiol si dovoluje pozvat..., jistě Offenbachovu hudbu obsahovala.)[11][12] Vídeňská kritika považovala text za banální a nepovedený (i kvůli nezpěvnému překladu), hudbu však přijala o poznání vřeleji: i přes výtky, že tato opereta „patří k [Offenbachovým] nejslabším“[13], a přirovnání ke „kompilaci nejoblíbenějších melodií z již slyšených Offenbachových operet“, noviny uznávaly, že „Offenbachova hudba obsahuje svěžest, humor a dráždivost, která se projevuje ve vedení vícehlasé faktury i v orchestrálním doprovodu,“ a chválily její „náladovost, živou barevnost a charakteristickou přiléhavost k textu“[14]. Vídeňskému publiku se Tromb-Alcazar velmi líbil, dosáhl v Treumannově divadle 33 představení – k nimž lze připočítat dvě, která zde v červnu 1862 odehrál hostující soubor samotných Bouffes-Parisiens – a zařadil se tak k nejoblíbenějším inscenacím tohoto divadla.[11]

I přes úspěch ve Vídni Tromb-al-ca-zar v 60. letech 19. století nebyl hrán v dalších divadlech habsburské monarchie. Až 70. letech 19. století, kdy se Tromb-Alcazar hrál hojně ve vídeňském divadle Carltheater, s ním jeho umělci rovněž příležitostně hostovali v jiných rakousko-uherských městech. 26. července 1872 se hrála v Pešti, v německém divadle Deutsches Actien-Theater.[15] Byla to jediná inscenace v Uhersku a roli Vert-Panné hrál slavný komik a v té době ředitel Carltheatru Karl Blasel, jehož výkon v řadě offenbachovských rolí vychvaloval svým pařížským libretistům Jacques Offenbach samotný[16]. Jeho hostování také vděčila dosud jediná inscenace Tromb-al-ca-zara v českých zemích, totiž v Městském divadle v Brně (v budově Prozatímního divadla na Žerotínově náměstí, premiéra 29. července 1875).[17] Kritik v Brünner Zeitung ji zařadil mezi „novinky, které si nečiní nárok na nějakou úlohu v řadě dramatických produkcí“, a poznamenává, že obecenstvo aplaudovalo Karlu Blaselovi vřele, jinak však bylo při Tromb-Al-Ca-Zarovi už dlouhým večerem unavené.[18]

V Dánsku se tato opereta hrála pod názvem Tromb-al-Cazar eller Theaterbanditterne nebo jen Theaterbanditterne v překladu Julia Petersena. Poprvé se tak stalo zřejmě na podzim roku 1872 v Odense, ale 22. září 1874 ji na repertoár zařadilo kodaňské divadlo Casino, kde vydržela až do roku 1906 a dosáhla do té doby 63 repríz. V roce 1914 ji pak hrálo kodaňské divadlo Tivolis Teatersal.[19]

Ve Velké Británii byl Tromb-al-ca-zar nejprve slyšet ve zkrácené verzi 9. června 1866 v Oxford Music Hall a následně v Canterbury Music Hall; řádnou inscenaci, a to v překladu a úpravě Charlese Henryho Stephensona, uvedl až divadelní podnikatel John Hollingshead londýnském Gaiety Theatre (premiéra 22. srpna 1870); hráli Julia Mathews, John Maclean, Charles Lyall a J. D. Stoyle.[20][21] Ve Spojených státech amerických ji nejprve hrála v originálním znění divadla francouzských impresáriů – Paula Juineta (premiéra v New Yorku, Théâtre Français – Niblo's Saloon, 12. ledna 1864) a Jacoba Graua (New York 1866); v angličtině ji uvedla až divadelní společnost Susan Galtonové, jež i sama zahrála Gigolette, poprvé v sanfranciské Alhambře 2. září 1873.[21]

Louise Théo, první Gigolette v Tromb-al-ca-zar

Ve Španělsku se tato opereta se španělskými prvky hrála zřejmě již roku 1871, ze kterého pochází překlad Laureana Sáncheze Garaye a Vicenta de Lalamy pod názvem Tromb-Al-Ca-Zar o los criminales dramaticos. Později se na scéně objevily místní úpravy: roku 1874 Tromb-Al-Ca-Zar v podání madridského divadla Teatro Prado a roku 1876 El guapo Francisco Esteban v Teatro de los Jardines del Buen Retiro.[22] Již roku 1862 však byla jako první Offenbachovo dílo hrána v kubánské Havaně.[23]

Působivost operety v moderní době omezuje skutečnost, že obecenstvo již nechápe narážky na francouzské reálie, hry, opery a písně poloviny 19. století, kterými libreto i hudba Tromb-al-ca-zara oplývají. Zejména díky působivosti hudební složky, ale také prostoru nabízeného libretem pro hereckou improvizaci, však Tromb-al-ca-zar alespoň ve Francii nikdy zcela nesešel ze scén malých nebo amatérských divadel (např. Espace Marais v Paříži od 15. června 1985[21]). Z posledního čtvrtstoletí lze například zmínit inscenaci na festivalu Bruniquel 1998[24] nebo na Festival Offenbach d'Étretat 2007[25]. Roku 2018 ji společnost pod vedením offenbachovského badatele Jeana-Christopha Kecka uvedla koncertně ve foyer Théâtre de l'Odéon v Marseille[26].

Píseň o krokodýlovi s mírně pozměněným textem zlidověla a stala se oblíbenou písní pro děti pod názvem Ah! les crocodiles; pro mnoho francouzsky mluvících dětí tak znamená první setkání s Offenbachovou hudbou.

Léonce jako Vert-Panné

(Interiér hostince poblíž Saint-Jean-de-Luz) Hostinský Ignace je nespokojený a má starosti. Před nějakým časem opustil svou ves i svou sestřenku a snoubenku Simplette, aby si pronajal tento hostinec na pobřeží, ale strávníků či nocležníků je velmi pomálu a ještě se musí strachovat španělských loupežníků, kteří zde v pohraničí řádí. Jejich bandu prý nedávno porazilo četnictvo, ale krutý vůdce banditů jménem Tromb-al-ca-zar prý unikl a nyní jistě někde dává svou tlupu opět dohromady. Co kdyby nedejbože dorazil přímo sem!

Do hospody vrazí muž v mušketýrském obleku, který o sobě říká, že je „pronásledován deštěm i četníky“, a vypočítává svá jména (č. 1 recitativa a árie Ô rage, ô désespoir! … Comment moi, Buridan, Don César de Bazan). Ignace jej hned má za loupežníka a neznámý tento dojem potvrzuje, když hovoří o tom, že byl na nejlepší cestě vymáčknout peníze z lidí z blízkého města, ale na poslední chvíli byla jeho kompanie rozprášena a vyhnána četníky. Nyní zde chce vyčkávat příchodu ostatních. Nechce si u hostinského objednávat (nemá totiž peníze…), ale pokud by jim chtěl Ignace sám nabídnout něco k snědku, nepohrdnou. Hostinský, vyděšen ráznými způsoby a pánovitým vystupováním návštěvníka, běží vyhovět.

Ale muž v mušketýrském kostýmu není lupič, nýbrž hlava divadelní trupy, skladatel a hrdinský herec Beaujolais. A už jsou tu i dva další členové společnosti, Vert-Panné, jinak také dramatik, a subreta Gigolette. Navzájem si stěžují na trampoty při turné po venkově. Včera Beaujolais při zpěvu na jevišti jen chraptěl, a když svými omluvami nechtě obecenstvo urazil, hnali diváci herce z města, ani si nestačili svléci kostýmy – a to právě hráli historickou hru o španělských banditech… Aby zahnali hlad, zpívají si „píseň o krokodýlovi“ s vložkami z komických oper ze svého repertoáru (č. 2 tercet Le crocodile en partant).

Étienne Pradeau jako Beaujolais

Když se chystají odejít, objeví se Ignace s jídlem. Ignace a Gigolette se poprvé spatří a jemu se zdá, že je to jeho Simplette. Ani jeden z nich nemá zájem na tom, aby ho ten druhý poznal – Ignace se bojí na sebe loupežnici upozornit a Gigolett má obavy, že Ignace bude informovat její rodinu, že se dala k divadlu. Proto oba dělají, jako by se neznali. Poplach donutí herce, aby se na chvíli klidili (č. 3 tercet Détallons et fuyons). Gigolette se vrátí hostinského zkoušet, zda ji skutečně nepoznal, a tančí kolem něj s cikánskou písní (č. 4 kuplet La gitana, ah! croyez bien), ale když Ignace ani nemrkne, věří, že ji nepoznává – a totéž si o ní myslí on.

Poplach byl falešný, četníci se neblíží a herci se vrátí. Pojídají sardinky a ptají se, zda by nebylo něco více na zub. Vystrašený Ignace je nucen vytáhnout svou šunku, slavný místní produkt, a herci zpívají chvalozpěv na bayonskou šunku (č. 5 tercet Un jambon de Bayonne). Ignace je napájí kirschem (třešňovicí) – rád by loupežníky opil a zneškodnil. Herci se rozhodnou provést zkoušku své nové romantické hry se zpěvem. Beaujolais v ní hraje náčelníka lupičů Tromb-al-ca-zara a Vert-Pané jeho pobočníka Astolfia. Scéna se odehrává v hostinci, kde se loupežníci domlouvají nové zločiny a debatují nad tím, zda hostinský bude držet jazyk za zuby či zda je třeba se ho jakožto nepohodlného svědka zbavit. Ignace, který se mezitím vrátí, ovšem scéně věří a vztahuje jejích výhrůžky na sebe; schová se tedy pod stůl.

Gigolette přichází ve svém kostýmu a žádá – ve své roli – z pomsty ucho svého milence, mladého pastýře, který ji svedl a opustil (č. 6 kvartet Un beau jour, à l'heure où l'aube se lève). Beaujolais jakožto loupežnický náčelník ji slibuje pomstít, zato skrytý Ignace se opět v historce poznává a třese se, že se jedná o něj a jeho ucho. A nejen o ucho – vůdce lupičů je přesvědčen, že je třeba zrádného svůdce ztrestat všem nevěrníkům pro příklad rovnou smrtí, a to ostřím cikánských dýk.

Zde se zkouška zastaví, protože chybí herec, který má ztvárnit nebohou oběť. Beaujolais si vzpomene na Ignace, který by ho mohl zastoupit: je to ostatně role věru nenáročná, stačí trochu zatancovat a pak se nechat probodnout. Hbitě Ignace nalezne, vytáhne ze skrýše a nutí ho tancovat – právě vhod přicházejí komedianti a cikánky, kteří strhnou Ignace do kola. Tanec skončí scénou ubodání „mladého pastýře“ divadelními dýkami. Ignace se po chvíli vzpamatuje a je rád, že útok přežil, ale pro jistotu prosí o milost a nabízí se, že se dobrovolně přidá k jejich bandě. Herci ho rádi přijímají mezi sebe a spolu s ním míří na další štací – do Bayonne. Na odchodu si znovu zapějí chvalozpěv na bayonskou šunku (č. 7 introdukce, valčík a repríza tercetu o šunce).

• 1972 (oficiálně nevydaná nahrávka O.R.T.F.) Zpívají: (Beaujolais) Gaston Rey, (Vert-Panné) Aimé Donyat, (Gigolette) Fanély Revoil, (Ignace) René Hérent. Orchestre lyrique de l'O.R.T.F. řídí Maurice Sauret.[27]
• 1987 (TLP Records C-35003). Zpívají: (Beaujolais) Albert Voli, (Vert-Panné) Yerry Mertz, (Gigolette) Claudine Granger, (Ignace) Jacques Legrand. Orchestre de chambre de la RTBF řídí Alfred Walter.[27]

• Dílo Tromb-Al-Ca-Zar ve Wikizdrojích (francouzsky)
• Tromb-al-ca-zar v knihovně public domain hudebnin IMSLP (Petrucci Music Library) (partitura a klavírní výtah)