Bolero (tanec)

Bolero od malíře José Camarón Boronat, z roku 1785. (Muzeum Prado, Madrid)..

Na konci 18. století se někteří španělští taneční mistři zabývali lidovými tanci nejprve bez předsudků. Rozvinul se tak zvyk provádět tyto tance i na divadelní scéně. To však nebylo přijímáno s obecnou přízní. V roce 1790 Caspar Melchor de Jovellanos napsal:[3]

Tance byly přizpůsobeny potřebám scénického představení a vytvářely také jejich nové formy. Tak vzniklo bolero.[3] Jedním z prvních zdrojů, který je zmiňuje, je tonadilla z roku 1791 od Blase de Laserna:[4]

Možná ho vytvořil kolem roku 1780 Sebastián Cerezo, v té době uznávaný tanečník.[5] Jiní autoři však zmiňují Antona Bolicha ze Sevilly. Bolicho byl také známý pod jménem Bolero, odtud je tedy název tance.[6] V roce 1820 považoval Antonio Cairón bolero za shodné s tancem seguidilla manchegas.[7]

Na začátku 19. století byly v rychlém sledu vytvořeny taneční figury: taconeo, paso marcial, puntas, vuelta perdida, trenzados, skoky a kaprioly a mnoho dalších. Obtížné a riskantní figury a skoky někdy vyvrcholily absurdním přeháněním, takže představení bylo spíše gymnastikou než tancem.[8]

Pevná pravidla bolera vytvořil kolem roku 1800 Requejo z Murcie. V roce 1820 se prosadilo umírněnější pojetí a bolero na jevištích mělo méně akrobacie a přiměřenější tempo.[9] Důraz se kladl na technickou dokonalost, vyrovnanost a eleganci. Příkladem toho bylo takzvané Bien parado: elegantní póza, ve které se tanečník s tanečnicí na konci každé části nehybně zastavili. Bolero se tak vyvinulo z lidového tance do tance pro profesionální představení. Jako takové se těšilo velké úctě a popularitě po celé 19. století.[10]

Bez ohledu na virtuozitu, kterou bolero vyžadovalo od profesionálních tanečníků a tanečnic, si ho také přisvojili obyvatelé Andalusie a dalších částí Španělska. Přizpůsobili si figury a pohyby svým vlastním potřebám. O jeho popularitě svědčí švanky (krátká žertovná povídka nebo scénka) tehdy populárních dramatiků Juana Ignacia Gonzáleze del Castilla a Ramóna de la Cruz, stejně jako četné cestovní zprávy.[11] V roce 1830 popsal Washington Irving venkovský festival hudby a tance, kde se tančilo fandango a bolero.[12] O deset let později informoval ruský publicista Vasilij Botkin o podobném festivalu v Madridu.[13] V roce 1860 napsal francouzský spisovatel Jean-Charles Davillier: Andalusané jsou pro „Seguidillas boleras" tak vášniví, že je tančí všude. O deset let později se však zdá, že tato vášeň ustoupila, protože v roce 1876 politik Julián Zugasti y Sáenz napsal, že bolero již není tak populární jako v předchozích letech, kdy se téměř nic jiného netančilo.[14]

Existuje celá řada regionálních provedení, například:[15]

• Bolero de Algodre z provincie Zamora v severozápadním Španělsku
• Bolero de Caspe z provincie Burgos,
• Bolero Pueblano z města La Puebla de Montalbán,
• Bolero Vinarocenc z města Vinaròs na pobřeží východního Španělska
• Bolero Mallorquín.