Trinitární teologie

Trinitární teologie (z lat. trinitas trojice) je odvětvím teologie, které se zabývá křesťanským dogmatem o Nejsvětější Trojici. Trinitární teologie náleží vedle christologie k základním teologickým odvětvím.

Učení o Nejsvětější Trojici formulovala církev na prvních čtyřech ekumenických koncilech a je zahrnuto v křesťany obecně uznávaných vyznáních víry, zvláště v nicejsko-konstantinopolském vyznání.

Mezi významné trinitární spisy patří De trinitate Hilaria z Poitiers ze 4. století a De trinitate Aurelia Augustina z první třetiny 5. století. V Augustinově trinitární teologii hraje klíčovou úlohu jeho teorie vnitrobožských vztahů. Boží podstata je jednoduchá, nepodléhající žádné změně, není v ní případkové bytí. Proto Augustin hledal rozlišení Otce, Syna a Ducha Svatého pomocí kategorie vztahu (nebyl prvním, toto řešení má svůj počátek v teologii sv. Řehoře Naziánského). V Bohu tak jsou subsistující vztahy otcovství, synovství a pasivního darování. Otec věčně plodí Syna a Syn „vydechuje“ Ducha Svatého, Syn je věčně plozen a „vydechuje" Ducha Svatého, Duch Svatý je věčně „vydechován“ Otcem a Synem. Mají společný, věčný a naprosto dokonalý úkon vědění, chtění a bytí. Jednají jako „jediný princip“.