Transpersonální psychologie

Transpersonální psychologie je psychologický směr zabývající se transpersonálními, transcendentními nebo spirituálními aspekty lidské zkušenosti. Pokouší se sjednotit moderní psychologickou teorii s poznatky různých forem mystiky. Hlavními zakladateli a teoretiky transpersonální psychologie byli a jsou Stanislav Grof, Christina Grof, Frances Vaughan, Roger Walsh, Abraham Maslow, Ronald David Laing, Charles Tart, Anthony Suttich, Roberto Assagioli a Ken Wilber. Za předchůdce transpersonální psychologie je považován Carl Jung. Tento směr je však častým terčem kritiky a jeho zakladatel Stanislav Grof je také nositelem dvou bludných balvanů, cen udělovaných Českým klubem skeptiků Sisyfos za pseudovědeckou činnost.[1][2][3]

Základy transpersonální psychologie

Transpersonální psychologie se objevila v sedmdesátých letech 20. století mezi mnoha dalšími psychologickými směry v západní psychologii po ústupu behaviorismu, psychoanalýzy či humanistické psychologii jako dominujících směrů. Tento přístup se zabývá možnostmi rozšiřování vědomí, modely zdraví, meditacemi, psychoterapií a využitím i pro jiné obory.

Transpersonalisté uvádějí[zdroj?], že ostatní psychologické směry (takové jako je např. behaviorismus, psychoanalýza a humanistická psychologie) chápou člověka z významných, ale též omezených hledisek. Transpersonální vědomí je převyšuje[zdroj?]. Život v pojmech uvedených v psychologii je ukazován jako nedostatek rozvoje člověka nebo nedostatek v uskutečňování možností, které jsou člověku dány[zdroj?]. Transpersonální pojetí vědomí má svoje základy v archaickém, ponorném, skrytém vědomí, které se "vynořuje", prosazuje jako vědomí rozšířené.

Člověk má podle transpersonálních psychologů své já co nejvíce duchovně osvobozovat[zdroj?]. Má rozšiřovat osobní vědomí v transcendentní perspektivě[zdroj?]. Při meditaci je například možno projít následující zkušeností[zdroj?], která představově sjednocuje já s okolním prostředím: 1. tam je světlo, 2. vidím světlo, 3. světlo vidí mne, 4. světlo je ve mně, 5. já jsem světlo.

Na počátku transpersonální psychologie opomíjela svou příbuznost[zdroj?] s mnohým, co spočívá v povaze křesťanství. Místo toho se prosazovala myšlenka, že její prvořadé zdroje tvoří hinduismus a buddhismus. V osmdesátých letech se však více objevuje i orientace typu křesťanské kontemplace[4][5]. J. Hoskovec, archiv[kde?]

Terapeutické metody

Transpersonální psychoterapie využívá kromě elementů různých humanistických psychoterapeutických směrů především meditativní techniky, techniky práce se změněnými stavy vědomí (např. holotropní dýchání, psychedelické drogy), jakož i metody práce s tělem (Bodywork), šamanské a jiné spirituální techniky.

Přínos pro akademickou vědu

Transpersonální psychologie soustředila kromě jiného klinickou pozornost na řadu „psychoreligiózních“ a „psychospirituálních“ problémů. Psychoreligiózní problémy se vztahují k psychologickým konfliktům vznikajícím u lidí zapojených ve víře či praktikách nějaké organizované náboženské instituce (církve). K takovým problémům patří zážitky spojené s konverzí nebo změnou denominace, zintenzivněním náboženské víry nebo praktik, ztrátou víry, a zapojením se nebo naopak odchodem z náboženského hnutí nebo kultu. Psychospirituální problémy se naproti tomu netýkají organizovaného náboženství. Týkají se obecně vztahu člověka k existenciálním otázkám či otázkám, které transcendují každodenní realitu. K takovým problémům patří psychiatrické komplikace vztahující se ke ztrátě víry, zážitkům blízkosti smrti, mystickým zkušenostem, otevření kundalini, šamanským iniciačním zkušenostem, psychickému otevření, minulým životům, stavům posedlosti, problémům v meditační praxi a odloučení od duchovního učitele.

Stanislav Grof a jeho žena Christina (1989) popisovali proces postupného rozvíjení psycho-spirituálních kategorií v životě člověka termínem „psychospirituální vývoj“. V případech, kdy se tento proces duchovního růstu stane natolik intenzivním, že nad ním jedinec ztrácí kontrolu, může se podle nich zvrátit do tzv. psychospirituální krize. Psychospirituální krize může způsobovat vážné potíže v psychologickém a sociálním fungování člověka, včetně zvládání pracovních povinností. Jako psychospirituální krize mohou být označeny mnohé psychospirituální problémy zmíněné výše (Lukoff et.al, 1998). Kromě psychospirituálních kategorií zmiňovaných Turnerem et.al (1995) a Lukoffem et.al (1998), diskutoval Whitney (1998) možnost chápat také mánii jako jednu z forem psychospirituální krize.

Vzhledem k povaze psychoreligiózních a psychospirituálních problémů, vytvořili transpersonální psychologové počátkem 90. let 20. století návrh nové diagnostické kategorie nazvané „Náboženský nebo spirituální problém“. Tato kategorie byla později zahrnuta do Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-IV) v kapitole „Další stavy, jež mohou být předmětem klinického zájmu“, kód V62.89 (American Psychiatric Association, 1994; Lu et.al, 1997). Podle teoretiků transpersonální psychologie, svědčí zahrnutí této kategorie o zvyšující se kulturní senzitivitě manuálu a může pomoci podpořit zvýšení porozumění mezi psychiatrií a náboženstvím, resp. spiritualitou (Turner et.al, 1995; Sovatsky, 1998). Konstrukční validita této nové kategorie byla ohodnocena Milsteinem et.al (2000).

Odkazy

Reference
  1. Bronzový Bludný balvan v kategorii jednotlivců za rok 2000 - MUDr. Stanislav Grof [online]. Český klub skeptiků Sisyfos, 2006-08-02 [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.
  2. Jubilejní Diamantový Bludný Arcibalvan - Prof. MUDr. Stanislav Grof, M.D., Ph.D. [online]. Český klub skeptiků Sisyfos, 2008-03-09 [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.
  3. TUČEK, Josef. Bludné balvany uděleny za horoskopy a omámené mozky. Aktuálně.cz [online]. 2008-03-18 [cit. 2011-08-24]. Dostupné online.
  4. Mann R.D.(1984) The Light of Consciousness: Explorations in Transpersonal Psychology. Albany: State University of New York Press.
  5. Walsh R.N., Vaughan F. (Eds.). (1980) Beyond Ego: Transpersonal Dimensions in Psychology. Los Angeles: Tarcher.

Literatura
  • American Psychiatric Association. (1994). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, fourth edition. Washington, D.C.: American Psychiatric Association.
  • Benda, Jan (2007) "Mystika a schizofrenie - mystické zážitky jako předmět klinického zájmu". Ústí nad Labem. ISBN 978-80-254-0367-9
  • Grof, Stanislav & Grof, Christina (eds) (1989) Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes a Crisis (New Consciousness Reader) Los Angeles : J.P Tarcher
  • Lu FG, Lukoff D, Turner R (1997) Religious or Spiritual Problems. In: DSM-IV Sourcebook, Vol. 3. Widiger TA, Frances AJ, Pincus HA et al., eds. Washington, D.C.: American Psychiatric Association, pp1001-1016.
  • Lukoff, David, Lu, Francis G. & Turner, Robert P. (1998) From Spiritual Emergency to Spiritual Problem - The Transpersonal Roots of the New DSM-IV Category. Journal of Humanistic Psychology, 38(2), pp. 21-50
  • Milstein, Glen; Midlarsky, Elizabeth; Link, Bruce G.; Raue, Patrick J. & Bruce, Martha (2000) Assessing Problems with Religious Content: A Comparison of Rabbis and Psychologists. Journal of Nervous & Mental Disease. 188(9):608-615, September
  • Sovatsky, Stuart (1998) Words from the Soul : Time, East/West Spirituality, and Psychotherapeutic Narrative. New York: State University of New York Press (SUNY Series in Transpersonal and Humanistic Psychology)
  • Turner, Robert P.; Lukoff, David; Barnhouse, Ruth Tiffany & Lu Francis G. (1995) Religious or spiritual problem. A culturally sensitive diagnostic category in the DSM-IV. Journal of Nervous and Mental Disease, Jul;183(7):435-44.
  • Whitney, Edward (1998) Personal Accounts : Mania as Spiritual Emergency. Psychiatric Services 49:1547-1548, December. American Psychiatric Association

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.