Holotropní dýchání

Vlastním termínem holotropní terapie označil Stanislav Grof léčebný postup, který je kombinací řízeného dýchání, hudby a různých jiných forem zvukové techniky, a cíleného uvolnění blokované tělesné energie.

Základem holotropní terapie je dýchání. Po letech praxe dospěli manželé Grofovi k názoru, že určitá specifická technika není ani tak důležitá jako sám fakt, že „člověk dýchá rychleji a hlouběji než obvykle, je plně soustředěn a věnuje pozornost procesům probíhajícím v jeho nitru“.

Podpůrným prostředkem k vyvolání mimořádných stavů vědomí je, a od nepaměti byla, hudba. Vhodně vybraná hudba dokáže podpořit dynamiku rituálu a usnadní celý proces. Při holotropní terapii je třeba se jí plně odevzdat – nepřemýšlet nad ní, ale prožívat ji.

Poslední součástí Grofovy holotropní terapie je cílená práce s tělem (body work). Té se využívá na usnadnění celého procesu. Při holotropním dýchání se zesiluje prožívání a emoce, občas dochází k napětí v těle a fyzickým křečím. Práce s tělem pomáhá tyto problémy překonat a vede k fyzickému i psychickému uvolnění. Takto by měly být zpracovány všechny problémy, které zůstanou ke konci dýchání, aby metoda měla svůj léčebný efekt.

Holotropní dýchání bývá dnes provozováno většinou ve skupinách. Vytvoří se dvojice a tito dva lidé se spolu vystřídají tak, že každý z nich jednou dýchá a jednou dohlíží na průběh dýchání svého partnera – pomáhá mu, poslouží v případě potřeby fyzického kontaktu, zajišťuje prostor a klid na prožívání.

Účastníci by měli být oblečeni do pohodlných volných šatů, které netlačí, nebrání dýchání a neomezují krevní oběh.

Všichni účastníci holotropního dýchání jsou ještě před jejím počátkem seznámeni s průběhem dýchání a možnostmi prožitků, jež se mohou vyskytnout. Účastníkům bývá doporučováno setrvat v poloze vleže, mít zavřené oči (popř. zavázané šátkem), soustředit se na vnitřní procesy a nijak je intelektuálně nehodnotit a nesnažit se prožitky ovlivňovat nebo měnit. Samotné holotropní dýchání doporučuje Stanislav Grof zahájit krátkou meditací a relaxací. Poté jsou účastníci žádáni, aby prohloubili svůj dech a zvýšili jeho frekvenci. V této chvíli se již připojuje hudba.

Povaha, průběh a intenzita holotropních sezení se liší u různých osob a také u téže osoby při různých sezeních. Proces je možné prožívat v klidu, také ale lze emoce prožívat a vyjadřovat tělesně – pohybem, mimikou, zvuky i jinak. Pomáhá to prožitku a je dovoleno mnohé, nemělo by ale docházet ke kontaktu s ostatními dýchajícími, rušilo by to jejich proces.

Často se vyskytují problémy – svalové napětí, bolesti hlavy či jiných částí těla, křeče, nevolnost, zvracení. Zvracení se bere jako přirozená součást procesu, která má působit očistně (připraveny by měly být papírové ručníky na utírání a plastové kbelíky nebo sáčky na zvracení), napětí a bolesti hlavy se uvolňují prací s tělem.

Po dýchání se kreslí mandala, jejímž cílem je zpětné zakreslení prožitků. Následuje sdílení zážitků s ostatními účastníky.

Hrozí odkrytí psychických problémů, které člověk sám nezvládne a které mohou přerůst až v duševní nemoc. V takovém případě se doporučuje vyhledat odbornou pomoc, pokud možno psychologa obeznámeného s fungováním holotropního dýchání. Klasická psychiatrie se nedoporučuje, její metody vedou spíše k útlumu příznaků, působí tedy v opačném směru než holotropní terapie^[zdroj?].

Průběh holotropního dýchání bývá spojen, jak už bylo zmíněno, s mnoha motorickými projevy. Během holotropního dýchání proto musí pořadatel zajistit, aby všichni dýchající byli pod dobrým dohledem a nehrozilo zranění – je třeba, aby byla místnost dostatečně prostorná a podlaha by měla být měkká (např. pokrytá žíněnkami).

Holotropního dýchání by se neměli účastnit lidé s kardiovaskulárními problémy, epileptici, osoby po operacích popř. dosud nezhojených zranění, lidé s glaukomem a těhotné ženy. Osoby mající vážné psychické problémy se smějí zúčastnit jen se souhlasem svého psychologa nebo psychiatra.

Velkým rizikem současnosti je také nedostatečná kvalifikace provozovatelů holotropní terapie a domácí samoukové. Holotropní dýchání by nikdy nemělo být prováděno bez odborného dohledu.

Další nebezpečí holotropní terapie vidí část lékařské veřejnosti v možnosti škodlivého vlivu na mozkové buňky, během holotropního procesu hyperventilace, při němž dochází k překysličení mozku. Zastánci holotropního dýchání argumentují tím, že hyperventilace jako taková paradoxně změnou kyselosti krve navozuje v určitých částech těla relativní nedokysličení.^[zdroj?] Relativní do té míry, že organismus disponuje řadou korekčních mechanismů jemu vlastních, mezi něž patří právě udržet si potřebné množství kyslíku jak v tělních tekutinách, tak i v buňkách.^[zdroj?]

Holotropní terapie vychází z předpokladu léčivého potenciálu mimořádných stavů vědomí – samo tělo má v sobě ukryté prostředky vlastní léčby a ty je třeba aktivovat.

Holotropní terapie slouží k nahlédnutí hluboko do vlastní psychiky a znovuprožitím určitých životních traumatizujících okamžiků ve stavu holotropního dýchání usnadňuje odstraňování různých psychických bloků. Tím umožňuje lepší porozumění sobě samému a také zdokonalení vztahu k jiným lidem. Holotropní dýchání je chápáno jako technika určitého seberozvíjení a sebepoznání.

Chceme-li však touto terapií skutečně léčit některé psychologické problémy je třeba se jí věnovat soustavněji – jedno sezení slouží vesměs pouze k lepšímu sebepoznání, byť v některých případech nastane pokrok i po jedné zkušenosti.^[zdroj?]

Tuto techniku lze v psychiatrii využít také jako doplňkovou terapii při léčbě závislostí.^[zdroj?] Zdali to však je či není jedna z forem psychoterapie se stále vedou spory.^[zdroj?!]

V roce 2000 ohodnotil práci Stanislava Grofa český klub skeptiků Sisyfos bronzovým Bludným balvanem za „přetavení šamanských praktik hyperventilace do tak zvaného holotropního dýchání, skrze něž lze způsobit v mozku chemickou bouři a navodit tak přiotrávenému mimořádné pocity a zážitky“.[1]

V roce 2008 udělil klub Sisyfos Grofovi Jubilejní diamantový bludný arcibalvan.[2]

Kritiku klubu Sisyfos vyvolalo i udělení ceny Nadace Vize 97 Václava Havla.[3][4]

Knihy:

• Grof, S.: Dobrodružství sebeobjevování. Praha 1992.
• Grof, S., Bennet, H. Z.: Holotropní vědomí. Praha 1999.
• Schirner, M.: Dechové techniky. Praha 2003.

Články:

• Badoučková, J.: Nebezpečné dýchání. In: Regenerace, 5, 1997.
• Badoučková, J.: O holotropním dýchání na suchu i ve vodě. In: Regenerace, 2, 2002.
• Benda, J., Šlechta, P.: Jde o změnu zevnitř. In: Propsy, 5, 1997.
• Březina, J.: Dýchání o život. In: Reflex, 27, 1997.
• Dvořák, M.: 8 otázek pro Stanislava Grofa. In: Gemma, 1, 1995.
• Dvořák, M.: 8 otázek pro Stanislava Grofa. In: Gemma, 12, 1995.
• Gregorová, B.: Dýchej a vzpomínej. In: Mladý svět, 39, 2003.
• Ježková, A.: Holotrans. In: Reflex, 17, 1996.
• Kmuníčková, Z.: Holotropní terapie a mimořádné stavy vědomí. In: Gemma – mimořádné vydání, 1992.
• Krušinová, J.: Klíč k třinácté komnatě, aneb 4x o holotropním dýchání. In: Gemma, 1, 1995.
• Nezbeda, O.: Za hranice mozku. In: Mladý svět, 39, 2003.
• Skřivánek, P.: Všichni dobří šamani. In: Gemma, 1, 1995.
• Suchý, A.: Kde končí psychologie. In: Psychologie dnes, 1, 2003.
• Skřivánek, P.: Šamanismus, jóga a holotropní dýchání. In: Gemma, 6, 1993.

• Transpersonální psychologie
• Stanislav Grof
• Psychospirituální krize