Pozemní lanová dráha Starý Smokovec – Hrebienok

Drážní infrastruktura ve Vysokých Tatrách se začala rozvíjet koncem 19. století. V roce 1895 byla zprovozněna normálněrozchodná železniční trať Poprad – Studený Potok – Tatranská Lomnica.[2] Od roku 1898 jezdila úzkorozchodná ozubnicová železnice Štrba – Štrbské Pleso.[2] Mezi Popradem (Veľkým Slavkovem) a Starým Smokovcem vznikla nejprve roku 1904 asi 11 km dlouhá linka elektrobusu (tj. trolejbusu), která však vydržela v provozu jen dva roky.[2]

Popradští podnikatelé Viliam Krieger a Vincent Matejka začali plánovat vybudování úzkorozchodné železnice z Popradu (dnes jedna z tratí Tatranských elektrických železnic) a součástí plánu byla i ozubnicová železnice o rozchodu 700 mm ze Starého Smokovce na Hrebienok.[2] Záměr ozubnicové dráhy byl poté přepracován na pozemní lanovou dráhu.[2] Některé varianty plánů počítaly s vedením až na Slavkovský štít.[2] Rovněž se uvažovalo o společném nádraží železnice a lanové dráhy, ale kvůli křížení se silnicí bylo od tohoto záměru upuštěno.[3] Oba podnikatelé společně s budapešťskou akciovou společností Phöbus založili akciovou společnost Tátrafüred hélyi erdéki villamos vasút r. t.[2]

Pozemní lanovka na Hrebienok byla zkoulaudována 16. prosince 1908 a provoz zahájila 17. prosince 1908,[2] čtyři dny před zprovozněním tatranské elektrické železnice[3] (podle jiných zdrojů byla naopak 17. prosince zprovozněna tatranská elektrická železnice, zatímco lanovka o čtyři dny později, 21. prosince[4][5]).

Roku 1951 byla lanovka rekonstruována a vozy vyměněny za modernější. Bylo vyměněno strojní vybavení a podstatně zvýšena cestovní rychlost, která do té doby byla nejnižší ze všech evropských pozemních lanovek.[4]

V letech 1968–1970 prošla (na základě rozhodnutí z roku 1964)[4] lanovka rekonstrukcí v rámci přípravy na mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 1970.[2] Již v létě 1968 byla trasa lanovky u obou koncových stanic provizorně zkrácena k dřevěným nástupištím a na podzim 1968 byl provoz přerušen.[2] Během rekonstrukce byly zásadně přestavěny obě stanice a vyměněno strojní zařízení, vozy i traťový svršek.[2] Trasa byla mírně změněna jen u horní stanice, jinak zůstala nezměněna.[2] Vozy měly radiové spojení.[3] Provoz byl zahájen 12. února 1970.[3]

Původně trať procházela hustým lesem. Po orkánu 14. listopadu 2004 byla trať na několik týdnů zatarasena, od znovuzprovoznění začátkem roku 2005 nabízí jízda dolní polovinou trati výhledy na údolí i na hřeben Slavkovského štítu.[2]

Od roku 2004 měla tatranské lanovky v pronájmu na základě mezinárodního tendru soukromá společnost Tatranské lanové dráhy, a. s. (TLD, součást investiční skupiny J & T), poté je začátkem roku 2006 od Železničnej spoločnosti Slovensko a. s. (ŽSSK) odkoupila. TLD je dominantním provozovatelem zimních středisek ve Vysokých Tatrách.[6][7][8]

TLD od 16. září 2007 provoz přerušila a lanovku opět modernizovala, náklady dosáhly asi čtvrt miliardy Sk.[1][2] Byla modernizována pohonná a řídicí technologie, dolní stanice byla přestavěna podle návrhu architekta Petra Marcinka z Prešova a byly vyměněny vozy.[2] Provoz byl obnoven 22. prosince 2007.[2] V roce 2008 měl být ještě rekonstruován plášť budovy dolní stanice.[5]

Výhybna

• Dolní stanice: Smokovecký výstup, 1025 m n. m.[2] (1033 m n. m.,[5] nad hotelem Grand[3])
• Horní stanice: Hrebienok, 1280 m n. m.[2][5] (1272 m n. m.[9])

Koleje mají rozchod 1000 mm, trať je jednokolejná s výhybnou s Abtovými výhybkami uprostřed délky.[2] Stavební délka trati je 2036 metrů, provozní délka původně 2019 metrů, po rekonstrukci v roce 1970 již jen 1952,7 metru.[2] (1937 metrů[1][5][9]). Minimální poloměr oblouku je 300 metrů, maximální podélný sklon 154,5 ‰.[2] Průměrný sklon je 128 ‰.[5]

Původní strojní a elektrické vybavení dodala AEG Union z Vídně.[2] (Union a. G.[5]). Pohon je v horní stanici. Průměr poháněcího kola (lanáče) je 1800 mm. Výkon původního elektromotoru 25,7 kW.[2] Stejnosměrné napětí 550 V bylo do horní stanice přiváděno vzdušným vedením ze Starého Smokovce.[2] Lanáč byl vybaven provozní i nouzovou brzdou, nouzová brzda na lanáči byla nastavena na spuštění při překročení rychlosti 12 km/h nebo při překročení koncové polohy vozu v horní stanici.[2] Původní tažné lano o průměru 18,5 mm dodala vídeňská firma Vogel und Noot, bylo dimenzováno na osminásobnou bezpečnost.[2] Původní rychlost byla 2,5 m/s.[5]

Při rekonstrukcích byla rychlost postupně zvýšena až na 4,5 m/s.[5]

Stavební rekonstrukci v letech 1968–1970 provedlo Železniční stavitelství Bratislava.[2] V původních plánech z února 1965 se počítalo s technologií rakouské firmy Waagner-Biro GmbH z Vídně.[4] Italská firma Ceretti-Tanfani z Milana však zaslala lepší nabídku a Štátny ústav dopravného projektovania v únoru 1966 přepracoval projekt pro tuto nabídku,[4] která nakonec byla realizována.[2] Bylo instalováno regulační soustrojí systému Ward-Leonard, hnací elektromotor má výkon 340 kW, je využita jen polovina výkonu.[2] Řízení je automatické s možností přepnutí na ruční řízení.[2] Pohon může ovládat strojník v horní stanici i průvodčí v kabině č. 1, průvodčí z kabiny 2 může jen snížit rychlost nebo nouzově zastavit.[2] Rychlost se zvýšila na 5 m/s.[5] Tažné lano má průměr 34 mm.[5]

Přepravní kapacita je 900 osob za hodinu.[9] Při rekonstrukci v roce 2007 byla rychlost zvýšena na 10 m/s (36 km/h), přepravní kapacita zvýšena na 1300 osob za hodinu[10] a jízdní doba zkrácena ze 7 na 4 minuty[11] (jiný zdroj uváděl jízdní dobu před rekonstrukcí 5 minut[9]).

Vůz lanovky provozovaný v letech 1970 až 2007 (foto ze stanice Starý Smokovec, 2000)

Původně byla lanovka vybavena dvěma dřevěnými vozy[2] vyrobenými budapešťskou firmou Ganz.[5] Každý z nich měl 30 míst v uzavřených oddílech a 15 na otevřené plošině,[2] celkem 45 míst.[5] Oddíly nebyly výškově odstupňované.[2] Každý vůz měl provozní brzdu obsluhovanou průvodčím a samočinnou nouzovou brzdou pro případ přetržení tažného lana.[2] Obě brzdy působily sevřením kolejnice čelistmi.[2] Vozy byly osvětleny olejovými lampami.[2]

Při rekonstrukci v letech 1950–1951 byly vozy vyměněny za modernější, plné kryté.[4][5] Na podzim roku 1968 byl provoz lanovky kvůli další rekonstrukci přerušen.[2]

Nové vozy lanovky nasazené od roku 2008

Vozy lanovky z lehkých slitin a plastů nasazené od roku 1970 vyrobila firma Carozzeria Varesina ze severoitalského města Varese.[2] Každý z vozů měl kapacitu 125 cestujících, rozdělenou do 9 oddílů.[2] (Kapacita vozu se uvádí též 100–120 cestujících.[11]) Na obou koncích bylo oddělené stanoviště průvodčího.[2] Vozy již měly osvětlení i topení napájené nejprve z vrchního vedení – to bylo přibližně v druhé polovině 80. let sneseno a vozy pak byly napájeny jen z elektrického akumulátoru dobíjeného ve stanici.[2] Bezpečnostní brzda vozů byla schopna reagovat na prudké změny napětí tažného lana nebo na překročení maximální povolené rychlosti o 30 %.[2] V září 2007 byl provoz červených vozů z roku 1970 ukončen.[2] Vozy byly ještě několik týdnů vystaveny mimo kolejiště ve Starém Smokovci a pokud o ně nikdo neprojeví zájem, bylo plánováno jejich sešrotování.[12] Vozy odkoupila skupina nadšenců, kterou organizoval Peter Brňák, provozovatel webu Lanovky.sk. Ze sbírky 72 446 Sk byl uhrazen převoz obou vozů do bývalého parního depa v Popradě s tím, že jeden vůz měl být vystaven v Muzeu tatranské dopravy a druhý rozebrán na součástky.[3] Díky absenci jakékoliv péče a zabezpečení vozů se dá říci, že jsou v dnešní době už jen ve stavu rozkladu jako vraky. Co v nich zbylo a bylo použitelné, bylo odcizeno nebo zničeno vandaly.[13]

6. listopadu 2007 byly na kolejiště nasazeny[11] nové vozy od švýcarské firmy Gangloff[5] (podle SPVD od rakousko-švýcarského koncernu Doppelmayr/Garaventa[2]). Každý vůz má 6 oddílů pro celkem 160 cestujících a oddělenou kabinu pro obsluhu.[5] Cestuje se vestoje, ale vozy mají i sklopitelné sedačky ve směru jízdy.[5] Vytápějí se během pobytu ve stanicích.[5] Prosklená plocha je větší než u dřívějších vozů, prosklený je i strop.[1][5] Vůz váží asi 20 tun.[11]

Nejmasověji byla lanovka využívána v dobách socialismu.[2] Cena byla 2,20 Kčs za jízdu nahoru a 3,40 Kčs zpáteční.[3]

V devadesátých letech bylo výrazně zvýšeno jízdné a zájem opadl.[2] Během zimní sezóny 2005/2006 využilo lanovku podle počitadla turniketů 125 000 cestujících, v letní sezóně 2006 celkem 200 000 osob.[1]

V roce 2007 stála základní jednosměrná jízdenka nahoru 120 Sk.[2] V roce 2009 je uváděno základní jízdné nahoru 5,70 €, dolů 2,00 €, zpáteční 6,40 €, sleva pro děti je asi 30 %.[9][14]

Lanovka jezdí celoročně a denně od 7:30 do 19 hodin.[15]

V roce 1909 se jeden z vozů převrátil. Nedošlo k žádným obětem na životech.[3]

• Josef Hons: Horské dráhy světa, Nakladatelství dopravy a spojů, 1985
• Ján Gašpar: Tatry - staré pohľadnice rozprávajú, Nákladateľstvo Region Poprad s. r. o., 2002

• Tatranské elektrické železnice
• Ozubnicová železnice Štrba - Štrbské Pleso

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pozemní lanová dráha Starý Smokovec – Hrebienok na Wikimedia Commons
• Pozemní lanovka na Hrebienok, Společnost pro veřejnou dopravu, M. Klas, spolupráce J. Lutrýn, 31. 7. 2007, aktualizace 18. 12. 2007
• Pavol Michelko, Milan Handzuš: Volali ho omnibus, 2004
• Starý Smokovec – História, web společnosti Tatranské lanové dráhy a. s.
• Lanovka Starý Smokovec - Hrebienok, web o lanovce v rámci turistického projektu slovenske.sk
• Lanovka na Hrebienok, web Lanovky.sk
• Libor Bolda: Rekonstrukce lanovky na Hrebienok, Tatry.cz, 28. 12. 2006
• Súčasná lanovka na Hrebienok končí - zprávička Archivováno 28. 10. 2007 na Wayback Machine, 14. 6. 2007, Cestovatel.cz, zprávička, Vlastimil Hanuš
• Pozemná lanovka na Hrebienok ukončila prevádzku - zprávička Archivováno 18. 11. 2007 na Wayback Machine, 19. 9. 2007, Cestovatel.cz, zprávička, Vlastimil Hanuš
• Míra Čermák: Novou lanovkou na Hrebienok, Tatry.cz, 20. 12. 2007
  • Míra Čermák: Nová lanovka na Hrebienok, Horydoly.cz, 25. 3. 2008 (převzato z Tatry.cz)