Tomáš Seidan

Narodil se v Praze na Starém Městě v rodině rytce Antonína Seidana. Pocházel z devíti sourozenců. Jeho starší bratr Václav Jan Seidan (1817–1870)[4] byl medailérem. V roce 1839 zemřel otec Antonín Seidan.[5]

Tomáš Seidan se vyučil sochařství v dílně bratrů Josefa a Emanuela Maxových a v letech 1843–1845 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Christiana Rubena. V té době došlo k reformám výuky od strnulého akademismu směrem k realistické malbě. Od roku 1849 Seidan působil jako modelér porcelánky ve Staré Roli a po odchodu Václava Levého do Říma (1854) převzal jeho dílnu.

Po dvacet let působil jako profesor modelování na Pražské technice.[6] Na pražské Akademii nebyl zřízen ateliér sochařství a proto hodiny modelování v ateliéru sochaře Tomáše Seidana navštěvoval Josef Mauder, Ladislav Šaloun a také mladý Myslbek. Myslbek strávil v Seidanově ateliéru dva roky a pak přešel k Václavu Levému. Později se podílel jako Seidanův pomocník na sochařské zakázce ve vídeňském Arsenálu.

Tomáš Seidan byl členem Umělecké besedy, Krasoumné jednoty (1870–1890) a Spolku svatého Lukáše (1871–1890). Zemřel v Praze v prosinci 1890 ve věku 60 let a je pohřben na Olšanských hřbitovech (V. hřbitov, 10. oddělení, hrob 148).[7]

Seidanovo dílo je pozdně klasicistní, ale jeho portréty jsou oproti Maxovým živější a více se zaměřují na detail. Za jeho nejzdařilejší práci je považován pomník J. F. Smetany, který neusiluje o idealizaci, postrádá dobový patos a nejvíce se vzdaluje sochařskému akademismu. Od současníků se Seidan odlišuje realistickým ztvárněním v několika drobných plastikách, které nejvíce vypovídají o jeho výtvarné představivosti a přibližují ho tvorbě následující generace.[8]

Ve velkých plastikách z pozdějšího období chybí fantazie a vzlet, které Seidan nahrazuje plastickou manýrou s prvky klasicismu, novorenesance a realismu. Seidanovy sochy poznamenal živnostenský ráz jeho sochařské dílny, který je řadí k tehdejšímu průměru, s těžko rozeznatelným autorským rukopisem. Jeho návrhy na výzdobu Palackého mostu v Praze i jiné příležitostné práce byly překonány následující generací sochařů v čele s Josefem Václavem Myslbekem a v soutěži neobstály.[9]

Realizovaná díla

Arsenal, Vídeň

Pomník J. F. Smetany, Plzeň

Náhrobek Boženy Němcové

• Vídeňský Arsenal: sochy vojevůdců – Matyáše Gallase, Charlese Josepha de Croix, hraběte de Clerfait a Friedricha sv. pána von Bianchi, vévody di Casalanza
• reliéf na náhrobku Boženy Němcové na Vyšehradě (portrét je od bratra, Václava J. Seidana)
• 1872–74 pomník premonstráta dr. Josefa Františka Smetany v Plzni
• 1874 socha Komenského v Přerově, spolupracoval Bernard Otto Seeling (dnes před kostelem českobratrské církve v Přerově v ulici Čapky Drahlovského)
• 1877 busta cara Petra Velikého na Petrově návrší v Karlových Varech[10]
• busta Jiřího z Poděbrad (mramor), Staroměstská radnice v Praze
• 1876 pomník Wolfganga Amadea Mozarta (pískovec),
• busta hraběte Kašpara Šternberka pro knihovnu Českého musea
• 1864 pomník Ferdinanda Břetislava Mikovce na hřbitově v Košířích (nyní v osadě Sloup)
• pomník hudebního skladatele Václava Jindřicha Veita v Litoměřicích (zachována busta v muzeu)
• náhrobek německého básníka Uffo Horna, Trutnov
• náhrobní plastika malíře Augusta Bedřicha Piepenhagena (1791–1868) na Olšanských hřbitovech
• alegorie Mírnosti a Trpělivosti, Nová budova vídeňského parlamentu
• alegorie Vody a Ohně ve výklencích rizalitů Národního muzea
• sochy Síly a Víry a Geniové, arcibiskupský palác v Praze
• sochy Raffaela a Carla Marii von Webera, Rudolfinum v Praze
• plastiky generálů Matyáše Gallase a Friedricha Bianchiho v pražské Invalidovně
• Čtyři roční období na zámku Josefův Důl
• Sv. Barbora v kostele Nejsv. Trojice ve Slaném
• pomník Josefa Löschnera v Kyselce
• 1890 Busta Galluse Hochbergera, Karlovy Vary