Teng Jü

Teng Jü (čínsky pchin-jinem Dèng Yú, znaky 鄧兪; 17. března 1337–9. prosince 1377) byl čínský generál, jeden ze zakladatelů říše Ming. Byl jedním z předních vojevůdců Chung-wua, prvního mingského císaře.

Teng Jü
Teng Jü
Jiná jménaTeng Jou-te, Teng Pa-jen
Narození17. března 1337[1]
S’, An-chuej
Úmrtí9. prosince 1377[1]
Šou-čchun, An-chuej
Zeměříše Jüan, říše Sung, říše Ming
Povolánígenerál
Znám jakovojevůdce v povstání rudých turbanů a následných mingsko-mongolských válkách
Titulvévoda z Wej (衞國公, 1370),
kníže z Ning-che (宁河王, posmrtně)
DětiTeng Čen, vévoda ze Šen
a 4 další synové
Příbuzníkníže Ču Šuang (zeť)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Teng Jü je čínské jméno, v němž Teng je příjmení.

Jména

Teng Jü se původně jmenoval Teng Jou-te (čínsky pchin-jinem Dèng Yǒudé, znaky 友德),[1] používal zdvořilostní jméno Pa-jen (čínsky pchin-jinem Bà yán, znaky zjednodušené 伯颜, tradiční 伯顏). Za své zásluhy dostal posmrtné jméno Wu-šun (čínsky pchin-jinem Wǔshùn, znaky zjednodušené 武顺, tradiční 武順).

Život

Teng Jü se narodil 17. března 1337,[1] pocházel z okresu Chung ve střední Číně (dnes okres S’ v prefektuře Su-čou v provincii An-chuej).

Patřil k mužům prostého původu z An-chueje, kteří se zapojili do povstání rudých turbanů proti mongolské říši Jüan ovládající Čínu, a do poloviny 50. let se shromáždili okolo Ču Jüan-čanga, tehdy jednoho z generálů povstalecké říše Sung. V Čuově armádě se roku 1358 účastnil dobývání vnitrozemí Če-ťiangu,[2] poté sloužil v Ťiang-si, kterou se Ču Jüan-čang snažil dobýt na říši Chan.[3]

Začátkem roku 1362 velel posádce v důležitém ťiangsiském městě Nan-čchangu. V dubnu 1362 však neočekávaně na město zaútočily posily v čele s Ču Cungem a Kchang Tchajem, bývalými chanskými generály sloužícími Ču Jüan-čangovi, kteří nyní opět zradili a vrátili se na stranu říše Chan. Když dělostřelectvo Čua a Kchanga zničilo hradby a pěchota vtrhla do města, Teng Jüovi nezbylo než se zachránit útěkem.[4] O měsíc později Nan-čchang dobyly zpět jednotky Sü Taa odvolané od obléhání Wu-čchangu. Novým velitelem města se stal Ču Wen-čcheng, Teng Jü zaujal místo jeho zástupce. Posádka byla zesílena a město opevněno.[4]

Důkladná příprava se vyplatila, když v červnu 1363 město oblehla chanská armáda. Nan-čchang odolal, dokud koncem srpna nepřitáhl Ču Jüan-čang a vítězstvím v bitvě na jezeře Pcho-jang nerozhodl válku.[5] V říjnu 1363 Ču Jüan-čang poslal Teng Jüa (s Li Šan-čchangem) velet obraně Nankingu.[6] Roku 1364 se Teng Jü účastnil pacifikace Ťiang-si. V únoru 1365, po odvolání Ču Wen-čchenga, převzal velení v Nan-čchangu[7] v hodnosti mladšího administrátora provinčního sekretariátu Ťiang-si. O tři měsíce později byl přeložen do Chu-kuangu. Řídil zde demobilizaci bývalých chanských vojáků a jejich přeměnu ve vojenské rolníky.[6]

V listopadu 1367 byl jmenován hlavním cenzorem zprava a v únoru 1368 byl zařazen mezi vychovatele korunního prince.[6] Začátkem roku 1368 se totiž Ču Jüan-čang prohlásil císařem, svůj stát přejmenoval na říši Ming a nejstaršího syna Ču Piaa jmenoval korunním princem.

Od února 1368 Teng Jü zaútočil na jüanské pozice v jižním Che-nanu, do roku 1369 vyčistil i přilehlé oblasti Šan-si.[6] Začátkem roku 1370 pod vedením Sü Taa vytáhl ze Si-anu proti mongolské armádě Kökö Temüra. Porazil a zahnal Kökö Temüra do Mongolska, přičemž ohlásil zajetí 84 tisíc nepřátelských vojáků.[8][9]

V prosinci 1370 při vyznamenávání generálů obdržel titul vévody z Wej (衞國公, přičemž zaujal šesté místo mezi odměněnými).[10] Roku 1371 dohlížel na zásobování vojsk útočících na S’-čchuan. Roku 1372 velel armádě potlačující povstání v Chu-kuangu a Kuang-si. Po splnění úkolu byl v únoru 1373 pověřen dobytím Tibetu, ale začátkem následujícího roku, po porážkách které Sü Ta a Tchang Che utrpěli na severu od Mongolů, se stal jedním ze Sü Taových zástupců na severní hranici. Koncem roku 1374 byl přeložen do Šen-si, kde řídil výstavbu vojenských rolnických kolonií.[10]

Do pole vytáhl až roku 1377, kdy (se zástupcem Mu Jingem) vytáhl proti vzpurným Tibeťanům. Číňané pronikli hluboko na tibetské území u jezera Kukunor a došli až k horám Kchun-lun, přičemž porazili nepřítele a získali množství dobytka a koní.[11]

Na zpáteční cestě do metropole zemřel v Šou-čchun v An-chueji[10] dne 9. prosince 1377.[1] Ču Jüan-čang Teng Jüovy zásluhy o stát ocenil udělením posmrtného titulu kníže z Ning-che (宁河王) a posmrtného jména Wu-šun (武順).[10]

Přežilo ho pět synů, nejstarší Teng Čen, důstojník, se roku 1380 stal vévodou ze Šen (申國公), ale roku 1390 byl, ve dvaadvaceti letech, popraven kvůli smyšleným obviněním z příslušnosti ke klice Li Šan-čchanga. Vévodský titul rodina Teng ztratila v éře Jung-le, ale nadále sloužili v armádě a od roku 1532 se stali markýzi z Ting-jüan. Poslední markýz zahynul roku 1644 při pádu Pekingu.[10]

Reference
  1. GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. Svazek 2. New York: Columbia University Press, 1976. ISBN 0231038011. Heslo Teng Yü, s. 1277. [dále jen Goodrich, Fang].
  2. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Dreyer]. ISBN 0521243327. S. 71. (anglicky)
  3. Dreyer, s. 78–79.
  4. Dreyer, s. 81.
  5. Dreyer, s. 84.
  6. Goodrich, Fang, s. 1279.
  7. Dreyer, s. 85.
  8. LANGLOIS, John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 119. (anglicky)
  9. Dreyer, s. 100.
  10. Goodrich, Fang, s. 1280.
  11. Langlois, s. 130.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.