Taihó

Vývoj plavidla začal roku 1939. Plavidlo vycházelo z třídy Šókaku, avšak bylo značně vylepšeno. Novinkou bylo použití pancéřované letové paluby, která byla integrální součástí konstrukce trupu. To výrazně zlepšovalo odolnost plavidla, obdobně jako např. u britské třídy Illustrious. Plavidlo postavila loděnice Kawasaki v Kobe. Stavba byla zahájena 10. července 1941, dne 7. dubna 1943 byla loď spuštěna na vodu a 7. března 1944 byla uvedena do služby.[1] Původně byla plánována stavba série sesterských lodí Taiho. Po vypuknutí války však nebyla uskutečněna.[2]

Plavidlo mělo průběžnou letovou palubu s velitelskou nástavbou na pravoboku a doprava skloněným komínem. S dvoupatrovým hangárem byla spojena dvojicí výtahů. Letová paluba byla mezi oběma výtahy chráněna 95mm pancířem, oba výtahy chránil 50mm pancíř. Pancéřovány byly také boky trupu a muniční sklady. Neseno mohlo být až 61 letounů. Jako jediná japonská letadlová loď Taihó nesla moderní 100mm kanóny typu 98. Celkem jich nesla dvanáct ve dvouhlavňových věžích a dále sedmnáct trojhlavňových 25mm kanónů typu 96.[2] Pohonný systém tvořilo osm kotlů Kampon a čtyři parní turbíny Kampon o výkonu 160 000 ks, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 33,3 uzlů (61,7 km/h). Dosah byl 8000 námořních mil (14 816 km) při 18 uzlech (33,3 km/h).[1]

Taihó

Do služby byla Taihó přijata 7. března 1944, následně se zapojila do bojů druhé světové války a červnu 1944 se zapojila do bitvy ve Filipínském moři, kde byla vlajkovou lodí viceadmirála Džisabura Ozawy. Dne 19. června 1944 byla potopena jediným torpédem vypuštěným americkou ponorkou USS Albacore (SS-218) třídy Gato, která na cíl vypálila 6 topréd, 1 zničil pilot podpraporčík Sakio Komacu, který uviděl bílé brázdy unikající z torpéd Mark 14, porušil formaci a svým letounem nalétl do jeho dráhy, další 4 minuly a poslední zasáhlo loď pod „ostrov“ přímo do nádrží s leteckým benzínem, zásah taktéž vyřadil přední hangárový výtah, který se zasekl. Kolem 14:30, 6 a půl hodiny po zásahu následoval několik výbuchů benzínových par uvnitř lodi, které dle očitého svědectví nadzdvihly pancéřovou letovou palubu a boky lodi vyrazily. Ozawa hodlal zemřít se svou lodí, ale byl přesvědčen důstojníky aby se přesunul na křižník Haguro, krátce poté co vzal s sebou portrét císaře Hirohita, nastoupil do člunu a odplul, v 16:28 následoval další mohutný výbuch, po němž se loď potopila zádí napřed do hlubin Filipínského moře a 1 650 z 2 150 mužů a důstojníků vzala s sebou na dno.[2]