Třída La Galissonnière

Křižníky byly postaveny jako odpověď na italské třídy Raimondo Montecuccoli a Duca d'Aosta. Po jejich vzoru byl také věnována pozornost pancéřování nových křižníků. Naopak mírně poklesla jejich rychlost. V letech 1931–1937 bylo postaveno celkem šest křižníků této třídy.[1]

Jednotky třídy La Galissonnière:

Montcalm

Výzbroj tvořilo devět 152mm kanónů Modelu 1930 ve trojdělových věžích[2], osm 90mm kanónů Modelu 1926[3], osm 37mm kanónů, dvanáct 13,2mm kulometů, které doplňovaly čtyři 550mm torpédomety. Pohonný systém tvořily čtyři kotle a dvě turbíny o výkonu 81 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů.[4]

Montcalm

Všechny křižníky zůstaly po porážce Francie podřízeny vládě Vichistické Francie. La Galissonnière, Jean de Vienne a Marseillaise kotvily v Toulonu, kde je 27. listopadu 1942 potopily jejich posádky, aby nepadly do německých rukou. La Galissonnière a Jean de Vienne byly vyzvednuty Italy, kteří je snažili opravit pod označením FR12 a FR11. Práce byly zastaveny po italské kapitulaci v září 1943. Nakonec je zničilo spojenecké letectvo.[6]

Jiný osud měla trojice křižníků Montcalm, Gloire a Georges Leygues, které byly v září 1940 odeslány do Dakaru. Po obsazení Vichistické Francie Německem a vylodění spojenců v Severní Africe (Operace Torch) se všechny připojily na stranu spojenců. Křižníky byly modernizovány v USA a zbytek války bojovaly v silách Svobodných Francouzů.

Montcalm (C 601), Gloire (C 602) a Georges Leygues (C 603) čekala ještě dlouhá poválečná služba, přičemž si zachovaly podobu z konce druhé světové války. Gloire byl sešrotován v roce 1958 a Georges Leygues v roce 1959. Montcalm byl v roce 1961 vyřazen a až do svého sešrotování v roce 1970 používán jako ubytovací plavidlo.[7]