Svatý Bonaventura

Bonaventura se narodil kolem roku 1221 v městečku Bagnoreggio, ležícím severně od Říma. Dle legendy byl v mládí zázračně uzdraven sv. Františkem z Assisi. Jeho matka slíbila, že v případě uzdravení vychová syna pro řád menších bratří a tak se i stalo. Bonaventura studoval v Paříži veden učitelem Alexandrem z Hales. Roku 1255 se stal učitelem pařížských vysokých škol. Byl současníkem sv. Tomáše Akvinského na pařížské univerzitě, a třebaže se oba v myšlení radikálně lišili, byli blízkými přáteli, stejně jako před nimi byl sv. František z Assisi a sv. Dominik.

3. října 1257 byl Bonaventura jako sedmý v pořadí zvolen pro úřad generálního ministra řádu menších bratří. S jistým zdráháním volbu přijal. Za jeho asistence byl františkánský řád zreformován. K reformě přispěla jeho rukou sepsaná dvě díla tzv. Velká a Malá legenda (Legenda maior a Legenda minor), pojednávající o životě zakladatele řádu – sv. Františka. Pro své schopnosti byl papežem pověřen vést diplomatickou misi v Anglii. Úkolu se zhostil úspěšně, za což měl být jmenován arcibiskupem v Yorku. Bonaventura odmítl. Za důležitější pokládal bránit žebravé řády proti četným snahám prosadit jejich zrušení. V souvislosti s nadcházejícím Druhým lyonským koncilem přijal kardinálský klobouk jen proto, aby posílil svůj vliv a mohl tak i na koncilu hájit zájmy žebravých řádů. Je možné, že díky tomu zachránil řád menších bratří a také ostatních žebravých řádů, zejména dominikánů, před zánikem.

Bonaventura zemřel v neděli 15. července 1274 ráno. Svatořečen byl 18. května 1482 a je řazen mezi největší učitele církve.

Vědecké dílo lze členit do oborů filosofie, teologie pastorační, a zejména teologie mystické.

Hlavním Bonaventurovým dílem je Commentum in quattrum libros Sententiarum, komentář ke čtyřem knihám Sentencí sv. Petra Lombardského. Během svého vyučování sepsal Bonaventura také komentáře k biblickým knihám, kvestie De scientia Christi et mysterio Trinitatis (O Kristově poznání a tajemství Trojice) a De perfectione evangelica (Evangelní dokonalost) proti Vilémovi ze Saint-Amour. Ke známým dílům Bonaventury se řadí též malá teologická suma. Pojednává o základních tématech velkého komentáře k Sentencím. Pod názvem Breviloquium sloužila především jako praktická příručka pro řeholní spolubratry.

Dalším dílkem je De reductione artium ad theologiam (Od svobodných umění k teologii).

Roku 1259 Bonaventura putoval na horu Verna u Bibbieny, kde o patnáct let dříve sv. František přijal stigmata. Zde Bonaventura sepsal své nejznámější mystické dílo, Itinerarium mentis in Deum (Putování mysli do Boha). V něm se vyrovnává se svojí službou řádu a dospívá k poznání, že univerzitní vzdělání bylo pouhou průpravou a k mystickému nazírání lze dospět jedině sestoupením - na svou dobu to byly myšlenky přímo revoluční.

Sympaticky působí jeho spis Komentář k Sentencím. Sepsal jej pro své studenty a na rozdíl od jiných děl pojednal o teologii čistě jako o vědě. Pokusil se vytvořit nový teologický systém odpoutaný od aristotelovských principů středověké scholastiky. Východisko viděl v návratu k augustinovskému pojetí teologie. Ve svém systému kladl důraz na dva principy: poznání a lásku boží.

Bonaventura ve svých spisech podobně jako sv. Augustin propojuje rozumovou argumentaci s postojem modlitby. Vede přímý rozhovor s Bohem Otcem; často užívá odkazů na Písmo svaté, aluzí i metafor. Pokouší se nejen o analýzu, ale radí přímo čtenáři, jak směřovat své putování do Boha. Spojoval, jak je u františkánů zvykem, západní a východní tradici. V souvislostí s reformou řádu dal zničit všechny životopisy sv. Františka mimo své – Legendy Major a Minor. Životopisy totiž sloužily jako formační materiál – vzor života.

Rozdíl byl nejen v přístupu k teologii (Bonaventura byl voluntarista a mystik, Tomáš byl intelektuál a analytik), ale také se lišili ve své definici teologie: pro svatého Bonaventuru je teologie plodem milosti, musíme ji pokládat za důsledek sdělení, jež nám dal o sobě Bůh. Teologie se tedy nachází podle svatého Bonaventury mezi vírou a zjevením. První světlo, jež od Boha dostáváme, je rozum. Když však Bonaventura zvažuje konkrétní možnosti rozumu, přísně je omezuje, neboť tvrdí, že člověk ve svém čistém stavu nemůže poznat vyšší pravdy prostým rozumem. To však neznamená, že by filozofie nebyla prvním krokem k moudrosti. V řádu milosti a křesťanské moudrosti se pokrok směrem k dokonalému osvojení moudrosti vyznačuje třemi stupni. První stupeň je stupeň ctností, kdy nám víra otevírá zrak, a my nalézáme Boha ve všem. Dále je to stupeň daru a nakonec stupeň blaženosti. Projevy ctnosti, darů a blaženosti se definují v pořadí takto: intelligere credita (chápat to, čemu jsme uvěřili), videre intellecta (vidět to, v co jsme uvěřili). A proto stupeň tajemství, který je předmětem teologie, je pro Bonaventuru mezistupněm mezi prostým přitakáním víře a viděním. Pro Tomáše Akvinského je teologie růst přesvědčení víry a postupné sestavování těchto přesvědčení v soubor poznání, který je v souladu s lidským rozumem.

Bonaventura rozvíjí svou trinitární nauku v první knize svého Komentáře k Sentencím, V Breviloquiu, v díle Itinerarium mentis in Deum a v Quaestiones disputatae de mysterio ss. Trinitatis. Tak jako Richard od Sv. Viktora chápe metafyzickou podstatu Boha jako summum bonum. Spojuje ji s novoplatónskou ideou dobra, která se v podstatě sděluje (bonum diffusivum sui). Bůh dovršuje své bytí věčným sdílením své božské přirozenosti, která se může darovat jen vnitrobožsky. Boží sebesdílení ke stvoření má jiný charakter a je zapotřebí ho od něho odlišit. Bůh vlastní sám sebe jako Boha ve svém bytí, a to jako Sdělující a Sdílený. Boží podstatou je, aby podle své přirozenosti i podle své vůle vydával sám sebe sdílením celé své božské podstaty. Rozdíl mezi Otcem a Synem stejně jako jejich jednota v Duchu svatém jsou tedy dány Boží podstatou. Božské osoby tak určitým způsobem získávají "tvář" a vycházejí z formálně metafyzického určení, které je založeno na pojmu hypostasis. Otec je původem lásky, sám je bez původu. Syn je dilectus, Duch svatý je condilectus v lásce Otce a Syna. V souladu s latinskou tradicí Bonaventura staví jednotu podstaty a rozdílnost osob na sdílejícím předávání božské přirozenosti. Ve smyslu nauky o perichonezi se jedná o dokonalé vzájemné pronikání a bytí každé božské osoby v té druhé, které zachovává jednotu a společenství božských osob v jejich životě a podstatě.

• Slavík svatého Bonaventury. Praha: V. Bitnar, 1910.
• Život svatého otce Františka, zakladatele řádu bratří menších. Praha: Ladislav Kuncíř 1926.
• Žalmy k Panně Marii z Mariánského žaltáře od sv. Bonaventury. Přerov: Edice smíru, 1941.
• Putování mysli do Boha ; Itinerarium mentis in Deum. Pospíšil, C. V. [intr., tr.]. Praha: Krystal OP, 2003. ISBN 80-85929-61-9.
• De reductione artium ad theologiam ; Váš učitel je jeden, Kristus ; Jak přivést umění zpět k theologii ; Unus est magister vester, Christus. Nejeschleba, T. [tr.]. Praha: Oikúmené, 2003. ISBN 80-7298-078-5.
• Breviloquium ; Kompendium scholastické teologie. Pospíšil, C. V. [intr., tr.]. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-703-0.