Su Š’

Su Š’ užíval zdvořilostní jméno C’-čan (čínsky pchin-jinem Zǐzhān, znaky 子瞻) a literární pseudonym Tung-pcho ťü-š’ (čínsky pchin-jinem Dōng​pō, znaky zjednodušené 东坡居士, tradiční 東坡居士), volně „Učenec ze sídla na Východní stráni“. Znám je také jako Su Tung-pcho (čínsky pchin-jinem Sū​ Dōng​pō, znaky zjednodušené 苏东坡, tradiční 蘇東坡), „Su z Východní stráně“ či „Su od východního svahu“.

Su Š’ pocházel z Mej-šanu v západočínské provincii S’-čchuan. Vzdělancem a úředníkem byl i jeho otec Su Sün (蘇洵). Výchovu Su Š’a, a jeho bratra Su Čea (蘇轍), zprvu vedl taoistický kněz vedoucí místní školu, později výuku Su Sünových synů vedla jejich matka, též velmi vzdělaná žena. Oba projevili mimořádné nadání a roku 1057 v neobvykle nízkém věku složili palácové zkoušky (nejvyšší stupeň úřednických zkoušek) a získali titul ťin-š’, Su Š’ jako druhý nejlepší.[pozn. 1] Úspěch bratrů Suových v tak raném věku upoutal pozornost císaře Žen-cunga i státníka a učence Ou-jang Sioua. Ou-jang již dříve podporoval jejich otce, a nyní se stal i patronem Su Š’a; obdivoval jeho literární styl a dokonce prohlašoval, že nikdo jiný ho více nepotěšil.

Po zkouškách roku 1057 se Su Sün i jeho synové vrátili do Mej-šanu kvůli úmrtí Su Sünovy manželky. Po skončení období smutku roku 1060 opět odešli do hlavního města. Následující rok se Su Š’ přihlásil k mimořádným „dekretovým zkouškám“ (制科, č’-kche). Zkoušky složili pouze tři kandidáti, on, jeho bratr a jeden další.[pozn. 2] Eseje sepsané pro zkoušky vzbudily velký zájem, hluboké znalosti a brilantní argumentace, které v nich Su Š’ předvedl, položily základy jeho popularity.[2]

Od roku 1062 Su Š’ pracoval v nižší funkci ve Feng-siangu (město západně od Čchang-anu). Roku 1065 byl povolán zpět do metropole, ale už následující rok se vzdálil do Mej-šanu kvůli smutku za zemřelého otce. Roku 1065 též zemřela jeho manželka Wang Fu (王弗, 1039–1065), se kterou se oženil už roku 1054, měl s ní syna jménem Su Maj (蘇邁). Roku 1068 se oženil s Wang Žun-č’ (王闰之, 1048–93), setřenicí své první manželky. Wang Žun-č’ mu dala dva syny, Su Taje (蘇迨) a Su Kuoa (蘇過). V Su Š’ově životě byla významná také konkubína Wang Čao-jün (王朝雲, 1062–1095), které věnoval řadu básní.

Su Š’, Uschlý strom a podivná skála

Do Kchaj-fengu se vrátil roku 1069 a nastoupil v kontrolním úřadu.[3] Postavil se proti Wang An-š’ově „nové politice“ a roku 1071 byl proto přeložen do Chang-čou na místo zástupce krajského správce. Po dvou letech byl povýšen na krajského správce Mi-čou (v Šan-tungu), pak sloužil v analogickém postavení v Sü-čou.[3] Roku 1078, v době služby v Sü-čou, napsal memorandum určené císaři, v němž rozebral těžkou hospodářskou situaci v regionu a upozornil na možnost vzpoury ve výrobní prefektuře Li-kou, v níž byla soustředěna významná část tehdejší výroby železa.

Su Š’ se často dostával do konfliktu s politickou skupinou kolem Wang An-š’a. Jednou napsal báseň kritizující Wangovy reformy, zvláště státní solný monopol. Wangovými stoupenci byl za to obviněn z kritiky císaře, roku 1079 zatčen a následující rok poslán do faktického vyhnanství do Chuang-čou v Chu-peji, s formálním vojenským titulem, ale bez platu. Sám Wang An-š’ přitom odešel z politiky už roku 1076 a se Su Š’em udržoval srdečný vztah.

V Chu-peji se Su Š’ obrátil k čchanovému buddhismu. Postavil si sídlo v místě zvaném Tung-pcho (Východní stráň), po němž si zvolil pseudonym Tung-pcho ťü-š’, Učenec ze sídla na Východní stráni. Oblíbil si tamní kraj, řada básní z tohoto období je považována za jeho nejlepší. Tehdy napsal i své nejvýše hodnocené kaligrafie.

Roku 1085 se vrátil do úřední služby, když obdržel místo krajského správce v Teng-čou, na nejzazším východě poloostrova Šan-tung. Roku 1086 byl, v rámci všeobecné rehabilitace po nástupu nové vlády, povolán zpět do hlavního města a jmenován do akademie Chan-lin. V letech 1089–1093 opět působil v regionální správě ve funkci krajského správce, a sice v Chang-čou (zde zodpovídal za výstavbu hráze Su-tchi (蘇堤) rozdělující Západní jezero)[4] a po krátkém pobytu v metropoli v Jing-čou a Jang-čou. Poté byl (1093) povolán na místo ministra obřadů, ale zakrátko se stal správcem v Teng-čou. Roku 1094 byl podruhé vykázán do exilu, tentokrát do Chuej-čou (v jihočínské provincii Kuang-tung) a po třech letech na ostrov Chaj-nan.[3]

Po dlouhém exilu byl Su Š’ roku 1100 omilostněn a vyslán do Čcheng-tu. Nicméně zemřel roku 1101 v Čchang-čou (v provincii Ťiang-su) na cestě do svého nového úřadu. Po smrti jeho popularita ještě vzrostla, když se lidé snažili shromáždit jeho kaligrafie, obrazy, a stavěli svatyně na místech důležitých pro jeho život.

Su Š’, detail Básně napsané o svátku studeného jídla, 1082, Národní palácové muzeum, Tchaj-pej

Su Š’ byl všestranný umělec, nejpřednější ze severosungských mistrů a jeden z nejvýznamnějších čínských umělců vůbec. Vynikal v básních nejrůznějších žánrů, stejně jako v próze, kaligrafii a malířství.[5] Jako úředník prosazoval konfuciánské hodnoty; jako umělec se přikláněl k taoismu a buddhismu.[5]

V kaligrafii si za vzor vzal tchangského Jen Čen-čchinga ve snaze o oproštění se od prázdné zdobnosti a vyumělkovanosti současníků. Ceněny jsou zejména jeho práce ve vzorovém a kurzivním písmu. Vysoce je hodnoceno například kurzivní písmo jeho Básně napsané o svátku studeného jídla (寒食帖) z roku 1082.[6]

Zachovalo se kolem 2700 Su Š’ových básní, spolu s 800 dopisy. Vynikal v básních š’ a fu i písních cch’. K jeho významným dílům patří například dvě básně o Rudých útesech (Čch’-pi-fu). Převážná část jeho básní jsou ve formě š’, ale jeho básnická sláva spočívá z velké části na jeho 350 básních cch’. Ve své próze, poezii i malířství spojil spontánnost, objektivitu a živé popisy přírodních jevů. Psal mnoho esejů na nejrůznější náměty, nemálo z nich na politická témata. I jeho poezie s politickým podtextem získala popularitu stejně snadno jako přivolávala na jeho hlavu hněv stoupenců strany Wang An-š’a, což ho nejhůře postihlo v procesu v letech 1079–1080.

Su Š’ také popisoval své cestovatelské zážitky v esejích, který patřily do, v sungském období oblíbeného, literárního žánru „zápisků z cest“, kombinujícího různé stylistické postupy, narativní vyprávění i deníkové záznamy. Cílem esejů o cestách bylo využití události a příběhu k vyřešení nějaké filozofické či morální otázky; například v eseji Zápis o horách kamenných zvonů Su Š’ zjišťuje a rozhoduje, zda jsou starověké texty o kamenných zvonech věcně správné.

Byl též významným teoretikem umění. Jako první definoval literátské malířství (v jeho terminologii „malba úředníků“, š’-žen chua, 士人畫) v opozici proti profesionálním dvorským umělcům v malířské akademii i mimo ni.[7] Literáty, snažící se vyjádřit vlastní postoje a pocity, vnímal jako nezávislé tvůrce v kontrastu k profesionálům podřízeným ideologickým i estetickým požadavkům zákazníků. Přes četná vyjádření k teorii umění rozptýlená v množství esejů, poznámek, básní a dopisů, nesepsal žádné zobecňující dílo na toto téma.[7] Je mu připisován výrok, že

V jeho pojetí se totiž umění nemělo omezovat na zobrazování předloh, za cíl považoval intuitivní postižení vnitřní podstaty zobrazovaného. Přitom kladl úraz na spontánnost intuitivního uchopení skutečnosti umělcem i spontánnost tvůrčího aktu.[7] Tvrdil též, že umělec by měl nejdříve hluboce prostudovat díla mistrů minulosti a na jejich základě dospět k vlastnímu originálními vyjádření svých myšlenek.[6] Teoretické koncepce Su Š’a rozvíjeli jeho stoupenci, bratr Su Če, bratranci Čchao Pu-č’ a Čchao Šuo-č’, malíři Chuang Tching-ťien, Čchen Š’-tao a Mi Fu.[7]

Su Š’ je také počítán mezi „čtyři klasické gurmány“.[8][pozn. 3] Existuje legenda, že náhodou vynalezl tchung-pcho-žou (東坡肉, vepřové Tchung-pcho), slavný pokrm čínské kuchyně. Příběh říká, že Su Š’ se jednou rozhodl uvařit dušené vepřové. Pak, uprostřed vaření, ho navštívil starý přítel a začali hrát čínské šachy. Su Š’ už úplně zapomněl na guláš, který mezitím zhoustl, dokud mu ho nepřipomněla linoucí se vůně. Lin Hsiang Ju a Lin Tsuifeng ve své historii čínské gastronomie k receptu poznamenávají, že je pojmenován po Su Š’ovi z neznámých důvodů, snad proto, že jej měl v oblibě.[9]

Sám Su Š’ se přikláněl k vegetariánství. Odůvodňoval to tím, že se mu zabíjení zvířat na jídlo nikdy nelíbilo, ale strpěl ho, aby mohl jíst svá oblíbená jídla, například mušle. Po svém uvěznění změnil názor s tím, že „od mého věznění jsem nezabil jediné stvoření… poté co jsem zažil takový strach a nebezpečí, kdy jsem se cítil stejně jako drůbež, která čeká v kuchyni, tak jsem nemohl jiným živým bytostem přivodit stejnou nezměrnou hrůzu a bolest jen pro potěchu své chuti.“[10]