Sušárna ovoce

Sušení ovoce bylo v minulosti nejdůležitější z mála konzervačních metod umožňujících uchování ovoce přes zimu a dosáhlo v Čechách a na Moravě značného rozšíření.

Oblasti s rozšířeným ovocnářstvím (v Českém středohoří, Podkrkonoší a na východní Moravě) se zhruba do poloviny 20. století používaly a budovaly sušárny ovoce jako drobné hospodářské stavby, která sloužily k sušení švestek, jablek či hrušek . Na Slovácku a Valašsku se používá výraz sušírna, ve východních Čechách suška.

Tradičně se sušárny stavěly v humnech - zahradách či sadech v dostatečné vzdálenosti od ostatních budov[1], avšak, s ohledem na lidskou práci náročné sušení ovoce, nedaleko obytných stavení.

V opravené sušírně ovoce v Hostětíně se opětovně suší od roku 1998.

V posledním desetiletí bylo v Bílých Karpatech zrekonstruováno několik původních sušíren a též zbyly vybudovány nové, avšak s tradiční dispozicí.

Mezi sušárnami v jednotlivých oblastech se vyskytovaly určité rozdíly. Sušárny lze na základě dvou rozlišovacích znaků rozčlenit do několika typů:

Sušárny podle manipulace s lískami:

• stabilní líska trvale ležící na sušárně;
• malé přenosné lísky, které sušič zanáší do sušicí komory;
• větší lísky, které se do sušicí komory zasouvají.

Sušárny podle přítomnosti dýmu v sušicí komoře:

• dýmová forma – ovoce se suší teplem i dýmem z hořícího dříví (obdoba uzení);
• polodýmová forma – sušicí komoru vyhřívá teplý vzduch od topného tělesa a část horkého dýmu z topeniště;
• bezdýmová forma – ovoce schne v čistém, teplém prostředí, prostém dýmu.

Nejdokonalejším typem sušírny jsou bezdýmové sušírny s většími posuvnými lískami, které byly nejrozšířenější na jihovýchodní Moravě - v současné typologii sušáren jde o stabilní komorové konvekční sušárny. 

Podobně jako dříve, i v současnosti se ovoce suší nejčastěji v teplovzdušných, konvekčních sušárnách.

S ohledem na velikost provozu se uplatňují:

• roštové či komorové sušárny (malé a střední provozy);

• kontinuální sušárny, používané při zpracování velkých objemů surovin.