Struktura pedagogiky a vztah k jiným vědám

Nárůst poznatků a vzrůstající důraz na kvalitu vzdělávání způsobil nutnost rozdělení pedagogiky na řadu nových oborů. Rozlišují se tři hlediska struktury pedagogiky:

1. vývojové hledisko: zkoumá, jak se pojetí výchovy vyvíjelo v kontextu světovém i národním,
2. srovnávací hledisko: zkoumá, jaké jsou rozdíly mezi koncepcemi výchovy v různých ekonomických, sociálně-politických a kulturních podmínkách,
3. diferenční hledisko: zkoumá, čím se liší výchova normálních jedinců od výchovy jedinců postižených.

Podle těchto hledisek vzniká v pedagogice řada dílčích vědeckých oborů, které můžeme členit do několika skupin:

• Dějiny výchovy, které zkoumají vývoj výchovy jako společenského jevu, vývoj pedagogických idejí a koncepcí. Dějiny výchovy je možné rozlišit:

1. všeobecné dějiny výchovy – cílem je podat obraz světového vývoje pedagogického myšlení a výchovných snah
2. národní dějiny výchovy – poskytují analýzu vývoje výchovy v určitém teritoriu
3. dějiny školství – sledují pojetí a organizaci škol ve spojitosti s odpovídající ekonomikou, politikou a kulturou jednotlivých zemí

• Obecná pedagogika usiluje o systematizaci a interpretaci základních pedagogických jevů a zákonitostí a o vyvození obecně platných pedagogických norem. Obsah obecné pedagogiky je tvořen dvěma problémovými okruhy:

1. metodologická (vědoslovná) část – zabývá se problémy spjatými s pojetím pedagogiky jako vědy, řeší předmět a metody pedagogiky, vztahy pedagogiky k jiným vědním oborům, systém pedagogických věd i úlohu poslání pedagogiky ve společnosti,
2. všeobecná teorie výchovy – zkoumá v obecné rovině základní pedagogické kategorie; analyzuje výchovné cíle, strukturu výchovy, funkci výchovy při rozvoji jedince, činitele výchovného procesu.

• Didaktika původně zahrnovala celou teorii vzdělávání (systém vyučování, obsah vzdělání, soustavu vyučovacích předmětů, metody a zásady vyučování, výchovné problémy a mravní výchovu), později se jejím předmětem staly cíle, obsah, metody a organizační formy vyučování.

• Teorie jednotlivých složek výchovy zkoumají cíle, úkoly, obsah, metody a formy výchovy jazykové a vědecké, výchovy technické a pracovní, výchovy mravní, estetické i tělesné.

• Teorie řízení výchovných institucí, jejíž obsah tvoří teorie řízení výchovy v celém státě, řízení výchovných zařízení na komunální úrovni i řízení výchovné práce v jednotlivých pedagogických zařízeních.

Mezi další pedagogické disciplíny patří např. předškolní pedagogika, vysokoškolská pedagogika, teorie výchovy ve společenských organizacích, pedagogika volného času, sociální pedagogika, pedagogika dospělých, feministická pedagogika, speciální pedagogika, metodika.

Pedagogika svým univerzálním charakterem vyplývajícím z mnohostranné podmíněnosti předmětu jejího zkoumání se nemůže izolovat od ostatních věd, ale má hluboké vztahy k těm vědám, které jí poskytují materiál pro analýzu výchovného jevu. Musí plně využívat výsledků a teoretických pouček těchto věd a tvořivě je začleňovat do svého systému.

Podle O. Baláže existují čtyři základní okruhy spojení pedagogiky s ostatními vědami:

1. využívání teoretických pouček, hypotéz a postupů z jiných vědních oborů
2. využívání a aplikace vědecko-výzkumných metod
3. uplatňování výsledků vědeckého výzkumu z jiných vědních oborů, popřípadě jen některých údajů z těchto výzkumů
4. aktivní účast na výzkumech mezi disciplínami, které mají komplexní charakter a které umožňují zkoumat pedagogické jevy v širším kontaktu

Kromě dále uvedených významných věd se pedagogika opírá o všechny vědy přírodní, společenské a technické. Např. etika, biologické vědy, lékařské vědy, logika, kybernetika, matematika, etnografie a demografie.