Obecná psychologie

• Psychika (mysl, ang. mind) lze jí definovat jako souhrn duševních dějů během celého lidského života, a že se jedná o schopnost živých organismů odrážet svými stavy okolní skutečnost. Psychika má biologický základ, je vybavena funkcemi, které umožňují plnit biologické cíle. Mnozí psychologové tvrdí, že si uvědomujeme pouze jen její malou část. Psychika má dvě významné kategorie a to vědomí a nevědomí. V současné době rozlišujeme:
  • psychiku senzomotorickou (odráží rozdílné vlastnosti prostředí)
  • percepční (odráží složité jevy)
  • intelektuální (postihuje vzájemné vztahy a zákonitosti, jde tedy o souhrn duševních obsahů a funkcí člověka).* Receptory - "čidla", které nám umožňují přijímat a transformovat podměty na vzruchy, nachází se ve smyslových orgánech
• Psychické jevy jsou základní charakteristiky lidského myšlení, relativně popsatelné odrazy subjektivní i objektivní reality v psychice člověka. Lze je rozdělit na relativně trvalé psychické vlastnosti, krátkodobé psychické stavy a elementární procesy. Ty všechny pak nabývají psychických obsahů, které mohou být například emocionální (city, pocity, afekty, nálady), motivační (morálka, záměry, chtění, přání), kognitivní (samotné vnímání, představy, sny, vzpomínky, myšlení, vědomosti) a další.
• Vnímání - je proces získávání syrových informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformování do nervových impulzů, které se dostávají do mozku.
• Prožívání vnímáme jako sled uvědomovaných psychických zážitků duševního obsahu. Rozum, cit a vůle se obecně považují za tři hlavní složky prožívání. Proto má každý psychický prožitek tři složky, a to poznávací, citovou a motivační, které probíhají při různých stupních jasnosti vědomí nebo bdělosti.
• Počitek - výsledek čití, je to nejelementárnější forma lidské psychiky, která vzniká přímo na analyzátorech. Ty se skládají z receptorů.
• Transdukce - proces, při kterém se fyzikální energie mění na senzorické nervové impulzy(vzruchy) (např. na oko působí světlo, které je receptory přeměněno na nervový impulz(vzruch), ten pokračuje do mozku ke zpracování)
• Chování vnímáme jako jakoukoliv vnější činnost, tedy tělesnou aktivitu, jíž lze snadno pozorovat, zaznamenávat nebo měřit (mimika, gestikulace, zvýšení krevního tlaku, slinění). Jedná se tedy o souhrn vnějších projevů, činností jednání a reakcí organismu. Na molekulární úrovni je řízeno hypotalamem a limbickým systémem. Rozlišujeme chování volní (úmyslné, záměrné), které vede k určitému jednání a aktivitě a je řízeno vědomým záměrem, a mimovolní (bezděčné) vesměs se jedná o nepodmíněné reflexy anebo vrozené automatismy.
  • Molekulární chování – např. změny krevního tlaku
  • Molární chování – účelná aktivita (většinou učení) s cílem dosáhnout cíle (převážně nasycení, ukojení, apod.)
  • Chování verbální – zahrnuje řeč, volní
  • Chování neverbální – zahrnuje vzájemné vztahy, mimovolní
  • Vztahové dimenze – stupeň intimity a moci

Celý proces vnímání zahrnuje putování impulzu od původního smyslového receptoru (chuťové, hmatové buňky apod.) dostředivými (aferentními) nervy až do příslušné senzorické oblasti v mozku, kde teprve vzniká vědomý zážitek vjemu. Některé vjemy však vůbec nemusí být vědomé, přestože jinak ovlivňují myšlení člověka (např. čichové vjemy). Základní vlastností receptorů je senzitivita (citlivost) vůči změnám vnitřního a vnějšího prostředí.

Proces příjmu a zpracování informací z okolí pomocí smyslových orgánů (receptorů). Výsledkem je VJEM; souhrn vlastností předmětu, který působí na naše smysly

Dvě hlavní teorie:

• Gibsonova ekologická teorie vnímání (teorie zespodu - nahoru : přímá)

Tato teorie říká, že k vytvoření vjemu nám stačí jen ty informace, které přicházejí z receptorů.

• Konstruktivistická teorie (shora-dolů)

Tato teorie říká, že k vytvoření vjemu se podílí, krom informací z receptorů, i inteligence, myšlení, naše minulé zkušenosti a další.

Percepční obrana - snížená schopnost vnímat (tuto obranu může způsobit nějaké trauma)

Apercepce - vnímání na základě zkušenosti (objekt, který jsme viděli už dřív, rychleji poznáme)

Pareidolie (Rorschachův test) - vnímání skvrn nebo oblaků jako nějaké objekty, lidi, zvířata a nebo bytosti

Poruchy vnímání:

• agnozie - druh slepoty, kdy oči jsou v pořádku, ale nefunguje zrakové centrum v mozku
• prozopagnozie - postižený člověk nedokáže rozeznávat tváře
• halucinace - člověk vidí věci, které ve skutečnosti neexistují

Vědomí je obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit. Podle W. Wundta jde o všeobecné spojení duševních zážitků. Dnešní autoři vědomí nahrazují pojmy zkušenost, zážitek nebo chování. Vědomí nezahrnuje ale jen sledování prostředí (vnitřního a vnějšího), ale i ovlivňování prostředí. Vědomí tedy zahrnuje sledování a ovládání.

• Sledování sebe samého a svého okolí tím způsobem, že si vjemy, vzpomínky a myšlenky reflektovaně reprezentujeme.
• Působení na sebe samé a své okolí tak, že jsme schopni zahajovat a ukončovat své chování a kognitivní aktivity.
• Vědomí nejen sleduje probíhající chování, ale hraje svou úlohu i při řízení a ovládání tohoto chování.

Můžeme chápat dvěma způsoby:

1. V užším slova smyslu: momentální psychický stav, který odpovídá biologické aktivaci mozku (vnímám, vím o sobě), opakem je bezvědomí. Vědomí v užším slova smyslu můžeme dělit podle míry aktivity do několika stupňů:
   1. stres, ohrožení, silné emoce, krize- nejvyšší míra aktivace
   2. bdělá pozornost- nejlepší vnímání, paměť i myšlení
   3. denní snění, stav relaxace- nezbytné pro zachování psych. zdraví
   4. spánek
   5. klinická smrt, bezvědomí
2. v širším slova smyslu: synonymem je EGO = vše, co o sobě vím, vzpomínky, představy, kontakt s realitou, plány do budoucna, obraz sebe sama- SEBEPOJETÍ, emoce, prožitky

Vigilita - tento termín označuje stav bdělosti a připravenost zpracovávat informace Jedna z přirozených změn vědomí je spánek. Spánek je důležitý pro čerpání a obnovu sil a konsolidaci informací. Deprivace spánku může vést k vyčerpání. Cirkadiánní cyklus - typický cyklus potřeby střídání bdění a spánku (biologické hodiny)

Spánek je celkový útlum činnosti ústředního nervstva provázený snížením intenzity většiny životních pochodů. Spánek má zejména význam především pro učení, paměť a schopnost soustředění. Spánek se skládá ze dvou cyklů označovaných jako spánek REM (rapid eye movement) a spánek nREM (Non Rapid eye movement).

Pozornost je schopnost vybírat určité informace za účelem podrobnější analýzy za současného ignorování jiných informací. Pozornost je úzce spjata se selekcí vnímání. Proces, jehož prostřednictvím si vybíráme podněty, se nazývá selektivní pozornost. Selektivní pozornost je proces, jehož prostřednictvím některé podněty vybíráme k dalšímu zpracování a některé ignorujeme. V případě zraku jsou základním prostředkem pro zaměřování pozornosti oční pohyby. Většina očních fixací je zaměřena na nejvíce informací pozorované scény. Většinou jsme schopni selektivního poslouchání s využitím vodítek, jako je směr zdroje zvuku a hlasová charakteristika mluvčího.

Kvalita pozornosti závisí na úrovni aktivace. Pozornost je výběrová, soustředíme se vždy na jednu činnost nebo jeden objekt, dokážeme ale pozornost přenášet z jedné činnosti na druhou.

• Bezděčná pozornost – je podnícena změnou v prostředí (např. zvuk, světlo apod.), upoutávají ji také podněty, které se ukázaly jako důležité v průběhu života. Je rychle upoutána a také rychle pomíjí. Typickým příkladem je Fenomén koktejlové párty, tedy schopnost zachytit důležitou informaci i v hlučném prostředí (například své jméno vyřčené právě v hlučné zábavě).
• Záměrná pozornost – slouží k realizaci dlouhodobé činnosti, je závislá na cíli a volním úsilí. V průběhu dětství a mládí se prodlužuje doba pozornosti, ale ani v dospělosti není neomezená, protože by mohlo dojít k přetížení organismu. Soustředěná pozornost vyžaduje splnění několika podmínek: motivace, přestávky v činnosti, příp. střídání různých činností, vysokou aktivační úroveň, návyk soustředěného věnování se činnosti apod.

Vlastnosti pozornosti:

• selektivita
• koncentrace
• distribuce (rozdělování)
• kapacita
• stabilita

Pomocí paměti jsme schopni si uchovávat informace pro pozdější použití. Fáze zapamatovávání:

• štípení (kódování) - v této fázi ukládáme do paměti informace, většinou pomocí opakování a nebo spojení se známými věcmi.
• uchování (nebo také zapomínání) - při uchování dochází k vytvoření paměťové stopy (engram), kde informace zůstávají po nějaký čas uloženy a v případě že je dlouhou dobu nebude používat, tak se paměťová stopa začne ztrácet a dojde k zapomínání
• vybavení - vzpomínky nebo informace se nám mnohdy vybavují spontánně, mohou se nám vybavit i nepříjemné vzpomínky proti naší vůli. Druhou možností vybavení vzpomínek je,že při vybavování vynaložíme určité úsilí. Může také dojít k tzv. rekognici (poznání)

Zapomínáním a způsoby uchovávání v paměti se zabýval německý psycholog a filosof Hermann Ebbinghaus, který také vytvořil křivku zapomínání.

Druhy paměti:

• krátkodobá (maximální počet prvků uložený do této paměti je +/-7)
• dlouhodobá (trvalý paměťový systém)

Rozdělení paměti:

• deklarativní (pro fakta) - např. co jsem dělal včera, učení do nějakého předmětu do školy
• nedeklarativní (pro úkony) - jízda na kole, řízení automobilu

Amnézie - ztráta deklarativní paměti, může být způsobeno traumatem

Myšlení je jednou z kognitivních vlastností člověka. Neexistuje jednotná definice, která by obsáhla vše, co k myšlení patří. Je to velmi složitý proces, který je úzce spojen s krátkodobou pamětí a nejčastěji ho lidé používají k řešení problémů.

Myšlení má různé druhy, formy, operace a vlastnosti.

Jsou komplexní stav, který vzniká při reakci na určité podněty. Cit je subjektivní prožitek, zatímco emoce jsou širší pojem.

Složky emoce:

• subjektivní prožitek
• tělesná reakce
• kognitivní hodnocení
• výraz obličeje
• reakce na emoci
• tendence k jednání

Dělení emoce z hlediska intenzity a délky trvání:

• afekty - silné ale krátkodobě trvající
• nálady - slabší ale dlouhotrvající
• vášně - dlouhodobé a silné

Deprivace - dlouhodobé neuspokojování potřeb v adekvátní míře(strádání)

Frustrace - zklamání z důvodů znemožnení dosáhnutí cíle kvůli nějakému problému

• ATKINSON, Rita L. Psychologie. Praha : Portál, 2007. 640 s. ISBN 80-85605-35-X
• EYSENCK, Michael W. & KEANE, Mark T. Kognitivní psychologie. 2008. Praha : Academia, 748 s. ISBN 978-80-200-1559-4
• ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. 2009. Praha : Portál, 3. Doplněné a upravení vydání. 300 s. ISBN 978-80-7367-560-8
• STERNBERG, Robert J. Kognitivní psychologie. 2002. Praha : Portál, 632 s. ISBN 80-7178-376-5
• PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia 2020, dotisk, 472 s. ISBN 978-80-200-1499-3

• Dějiny psychologie
• Kognitivní věda
• Psychologická metodologie
• Psychopatologie
• Sociální psychologie
• Vývojová psychologie
• Kognitivní funkce