Antonio Stradivari

Přesné datum jeho narození není doloženo, odhaduje se mezi lety 1642 až 1648. Nejčastěji se uvádí rok 1644, který se odvozuje podle nápisu „d'anni 93“ na štítku v houslích, které postavil v roce 1737 ve věku devadesáti tří let. Místo jeho narození rovněž není zdokumentováno. Jeho rodiči byli Alessandro Stradivari a Anna Moroni, kteří žili několik let v Cremoně.[1] Stradivariové patřili mezi významné Cremonské rody už od 12. nebo 13. století. První písemná zmínka je v zemských knihách z roku 1188.

Antonio Stradivari se houslařskému řemeslu učil u Niccoly Amatiho. První vlastní housle postavil v roce 1665, jak je uvedeno v deníku sběratele hraběte Cozia di Salabue. Do houslí vlepil nálepku s nápisem Antonius Stradiuarius Cremonensis Alumnus Nicolai Amati Faciebat Anno 1665. V dílně mistra Amatiho pracoval Stradivari až do roku 1667, kdy se oženil s vdovou Francescou Ferraboschiovou se dvěma dětmi a přestěhoval se do domu na ulici San Luca. V domě bydleli až do roku 1680 a narodilo se jim pět dětí. Stradivari nejdříve vyráběl podobné modely jako Amati, ale později začal experimentovat s tloušťkou dřeva, různými laky a dalšími změnami v konstrukci a jeho nástroje si získávaly stále větší renomé. Rostoucí počet zakázek od šlechty a známých hudebníků, jeho píle a skromnost mu přinesly značné bohatství. Kolem roku 1680 Stradivari koupil dům známý jako No. 2 Piazza Dan Domenico (nyní No. 1 Piazza Roma), který byl nedaleko od domů rodiny Amati a Guarneri, dalších známých houslařů v Cremoně. Stradivari zůstal v domě, který používal i jako dílnu, až do konce života. Jeho žena Francesca zemřela v roce 1698. O rok později se Stradivari oženil podruhé s Marií Antonií Zambelli, která byla o dvacet let mladší. V době svatby jí bylo 35 let. Od roku 1700 do roku 1708 měli pět dětí.[1] Jeho manželka zemřela 4. května 1737 a 18. prosince téhož roku zemřel Antonio Stradivari ve věku 93 let. Je pohřbený v rodinné hrobce v kostele San Domenico v Cremoně.

Za celý svůj život postavil Stradivari asi 1100 hudebních nástrojů, z nichž se dochovalo přibližně 500 houslí, 20 viol, 50 violoncell a několik jiných druhů (kytara, mandolína, malá harfa).[1]

Jeho nástroje nesou označení

Antonius Stradivarius Cremonensis Faciebat Anno [rok]

Svá nejlepší díla vytvořil v rozmezí let 1698–1725. Nástroje vyrobené po roce 1730 již pravděpodobně nevytvořil Antonio Stradivari, ale jeho synové Francesco (1671–1743) a Omobono (1679–1742), jsou signovány

Sotto la Desciplina d'Antonio Stradivari F. in Cremona [rok]

Stradivariho synové Francesco a Omobono převzali dílnu po otci, ale svého otce přežili jen o pět let. Po jejich smrti dílnu přeměnil nejmladší syn Antonia Stradivariho, který byl obchodník se suknem, na sklad sukna.[2] V r. 1774 nabídl pozůstalost po otci (nářadí, šablony, modely, formy) včetně řady nástrojů městu Cremona, které však nemělo dostatek prostředků na její odkoupení. Majitelem se stal sběratel hrabě Cozio de Salabue. Po jeho smrti sbírku známou jako „Collezione Salabue“ zdědil markýz Rolande della Valle di Torino, který ji dále rozšířil a katalogizoval. Roku 1920 sbírku čítající 1303 kusů odkoupil známý houslař Giuseppe Fiorini, který ji před svou smrtí věnoval muzeu v Cremoně.[3]

Jedny z houslí vystavených ve španělském královském paláci

Stradivariho tvorbu lze rozdělit do několika období[4]

• V prvním období mezi léty 1665 až 1686 vytvářel housle podle vzoru svého učitele Nicola Amatiho. Těmto nástrojům se někdy říká „amatisé“. Zachovalo se jich jen několik. Na housle z r. 1683 hrával v Českém kvartetu Josef Suk.
• Ve druhém období (1686–1700), nazývaném dobou experimentů, dal svým nástrojům nové proporce, housle dostaly větší rozměr. Pro svůj protáhlý, štíhlý tvar bývají nazývány „allongé“ (podlouhlé). Také používal tmavší, bohatější lak na rozdíl od světlejší, žluté barvy, používané Amatim. Tyto housle mají jasný zvuk s charakteristickým spodním temnějším zabarvením. Na housle z roku 1687 hrával dlouhá léta Jan Kubelík.
• Vrcholným obdobím, označovaným jako „zlatý věk“ Stradivariho tvorby jsou léta 1700 až 1725, kdy vytvářel tvarově i zvukově dokonalé nástroje, tzv. „velké stradivárky“. Střed těchto nástrojů je zúžený, dolní část korpusu je naopak překvapivě široká. Přes tyto shodné atributy měl každý nástroj své specifické provedení. Jako znalec dřeva měl Stradivari geniální schopnost přizpůsobit každý materiál své zvukové představě a opracovat ho přesně podle rezonančních schopností a vlastností. Nástroje se lišily jak v tloušťce desek, tak v kresbách modelů. Mezi nejdokonalejší patří housle Betts-strad z roku 1704, Laubovy housle z roku 1705 nebo Composelice-strad z roku 1710, na které hrál až do své smrti Váša Příhoda, Sancy-strad (1713), Delphin-strad (1714) a Kubelíkovy housle Emperor (1715).
• V posledním období po roce 1725 vznikají stále mistrovské nástroje, ale práce na nich není tak dokonalá jako u předchozích. Jejich vyšší klenba způsobuje, že nemají tak jasný hlas. Poslední známé Stradivariho housle, které vznikly v roce 1737, mají poetický a nostalgický název Labutí píseň.

Stradivariho nástroje se stále těší neobyčejné popularitě a prodávají se za extrémně vysoké ceny. Na newyorské aukci v květnu 2006 se prodaly housle „Hammer Stradivarius“ za rekordní cenu v přepočtu přes 70 miliónů korun.

Největší veřejně přístupná sbírka Stradivariho nástrojů se nachází ve španělském královském paláci v Madridu, kde jsou vystaveny dvoje housle, viola a dvě violoncella.

Přesné postupy při konstrukci Stradivariho nástrojů, stejně jako složení laku, zůstávají dodnes tajemstvím, přestože bylo na toto téma provedeno nespočet výzkumů. Housle Cremonských mistrů (Stradivari, rodina Amati a rodina Guarneri) jsou dodnes údajně nepřekonané v kráse tónu.

Stradivariho housle mají překrásný zvuk, zejména ve frekvenčním pásmu 2000 – 4000 Hz, kde je lidské ucho nejcitlivější. Jedna z teorií předpokládá, že ke krásné barvě tónu přispělo tehdejší studené klima. V rozmezí 16. – 18. století panovala na evropském kontinentě tzv. malá doba ledová, která měla přímý vliv na kvalitu dřeva – nižší teploty zapříčiňovaly pomalejší růst stromů (a tedy užší letokruhy) a slabší buněčné stěny. Důvod neobyčejného zvuku Stradivariho houslí ale nemůže být pouze v použitém dřevě, protože stejné bylo k dispozici i ostatním evropským nástrojařům. Podle jiných teorií k výjimečné kvalitě tónu přispívají malé asymetrické odchylky použitého dřeva. Může ale také jít čistě o subjektivní vliv značky (mýtus). Většina posluchačů jejich zvuk nepreferuje.[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonio Stradivari na Wikimedia Commons
• Antonio Stradivari / Stradivarius (francouzsky)

• http://eod.vkol.cz/606454/606454.pdf