Stěpanakert

Podle arménských zdrojů existovala v místě dnešního Stěpanakertu středověká arménská osada Vararakn, pojmenovaná podle řeky protékající městem. Od 10. do 16. století byla osada součástí arménského Chačenského knížectví.[7] Na konci 18. století bylo založeno Chanbach, zimní sídlo karabašského chána ze Šuše. Od většiny ostatních ázerbájdžánských měst se tedy Chankendi liší tím, že je to relativně mladé město. Zimní sídlo chána bylo postaveno na úpatí hor jen 10 km od jeho sídla v Panahabádu. V prvních letech existence osady tam žil jen chán, jeho rodina, příbuzní a vojenská posádka. Po několika letech se ale do okolí chánova zimního sídla začali stěhovat i řemeslníci, obchodníci a rolníci - osada byla přejmenována na Chankendi - Chánova vesnice.[8][9]

Na základě Gulistánské dohody r. 1813 přešlo město jako součást Karabašského chanátu pod Rusko. Aby se zabránilo častým muslimským (tedy ázerbájdžánským) povstáním proti ruské moci, byly po Karabachu rozmisťovány početné ruské posádky. Jedna z nich byla umístěna i do Chankendi, pro jeho strategickou polohu. Z Chankendi Rusové mohli snadno ovládnout Šušu a také nedaleký Agdam, Chodžali, Malibejli, Karkidžahan a jiné. Aby ruská vojenská posádka byla ve městě podpořena, byl v Moskvě vypracován plán na přesídlení křesťanských Arménů a Rusů do osady. Roku 1813 nežil v Chankendi ani jeden Rus a ani jeden Armén. V roce 1847 žilo v osadě již 80 arménských a 52 ruských rodin. I po roce 1847 pokračovalo přestěhovávání křesťanských Arménů z Persie do rychle se rozvíjející osady. Ruská vláda Arménům důvěřovala více než muslimským Ázerbájdžáncům a umisťovala je do vedení úřadů a civilní správy. V polovině 19. století bylo Chankendi spíše kozáckou vesnicí než běžnou ázerbájdžánskou osadou. Ve vesnici sídlil ruský Sunženský pluk. Byla tam kasárna, nemocnice, plukovní kostel a žily tam rodiny důstojníků a některých vojáků. Mezi ruskými obyvateli se díky důležitosti vojenské posádky běžně o osadě mluvilo jako o "ústředí" namísto jakéhokoliv domorodého označení.[10]

V roce 1900 mělo Chankendi již 3000 obyvatel, existovala zde dvoustupňová základní škola. Ve městě sídlilo kozácké vojsko. V Chankendi Arméni tou dobou dosáhli nadpolovičního počtu obyvatel, ale stále tam žila ázerbájdžánská šlechtická elita, intelektuálové, hudebníci a umělci.

Říjnová revoluce se Chankendi vyhnula. Město bylo uchráněno revolučních zmatků. V roce 1918 byl vyhlášen nezávislý Ázerbájdžán a město k němu bylo i přes odpor většinových arménských obyvatel připojeno. Oblast měla pod kontrolou arménská rada a milice, i přes několikeré vojenské intervence ázerbájdžánské armády a aktivitu britské mise do roku 1919 se Ázerbájdžánu nepodařilo získat trvalou správní kontrolu. Roku 1920 konflikt přerostl do otevřené války, kterou přerušila až invaze Rudé armády.[11] Nezávislá Arménie i nezávislý Ázerbájdžán si nárokovali Karabach, Zangezur a Nachičevansko. Ve všech třech provinciích převládalo arménské obyvatelstvo a oba státy je považovaly za své historické území. Po připojení obou zemí k SSSR bylo potvrzeno, že Náhorní Karabach (včetně Chankendi) a Nachičevansko zůstane ázerbájdžánské a Zangezur bude připojen k Arménské sovětské socialistické republice. Neřešení národnostních otázek při vzniku SSSR vedlo k etnickým válkám na konci období SSSR.

V roce 1923 bylo město přejmenováno na Stěpanakert na počest Stěpana Šaumjana, člena 26 komisařů v Baku. Jelikož pogrom v Šuše, původně hlavním městě regionu, v roce 1920 znamenal jeho částečnou destrukci, jakožto i vysídlení či pobití větší části jeho obyvatel (zejména Arménů) [12], byl určen jako hlavní město Náhorněkarabašské oblasti Stěpanakert. Za čas Stěpanakert vyrostl v nejvýznamnější město regionu (oficiální status města od 1940). Jeho populace vzrostla z 10 459 v roce 1939 na 33 000 v 1978.[6]

Roku 1926 městská správa odsouhlasila nový vzhled města navržený Alexandrem Tamanjanem; dva další návrhy na rozšíření byly schváleny v 30. a 40. letech, obě zachovávající původní část návrhu.[5] Bylo založeno několik škol a dvě polikliniky, stejně tak r. 1932 arménské divadlo pojmenované po Maximu Gorkém.[6] Stěpanakert již tou dobou sloužil jako hlavní ekonomické centrum oblasti.

V sovětském období docházelo k prudkému nárůstu populace, v roce 1939 mělo město 10 000 obyvatel, v roce 1959 20 000 obyvatel, v roce 1970 30 000 obyvatel a v roce 1988 jich bylo 60 000. Zdvojnásobení populace každých dvacet let bylo skvělým ukazatelem rozvoje provinčního sovětského města. Pro rostoucí populaci se stavěly nejen panelákové byty, ale také příslušná sociální a komunální infrastruktura, budovaly se moderní socialistické podniky, aby byl dostatek pracovních míst. Podniky postavené ve Stěpanakertu vyráběly více než polovinu průmyslové produkce Náhorního Karabachu.

Nové hlavní město Náhorního Karabachu mělo po celou dobu SSSR ve vedení jen arménské komunisty, někteří z nich byli do Stěpanakertu překládání z arménského Jerevanu. Původní Ázerbájdžánci se v sovětském období postupně vystěhovávali a město se stávalo více arménské.

Roku 1978 byl Stěpanakert povýšen na město a okres byl přejmenován na Askeran.

V roce 1988 měl Stěpanakert továrny na hedvábí, boty, koberce na šití oblečení, mlékárny a vinařství známé po celém jižním Kavkaze. Ve městě byl také důležitý elektrotechnický závod, továrna nabýt a závod na výrobu stavebních materiálů.

Politické a ekonomické reformy, které generální tajemník Michail Gorbačov zahájil roku 1985 znamenaly decentralizaci sovětské autority. Arméni, jak v samotné Arménii, tak Náhorním Karabachu, viděli program těchto reforem jako příležitost, jak oba celky sjednotit. 13. února 1988 desítky tisíc Arménů demonstrovaly v Stěpanakertu na Leninově náměstí (nyní Renesanční náměstí) a požadovaly připojení regionu k Arménii. 20. února 1988 vrchní sovět Náhorního Karabachu hlasoval pro připojení k Arménské SSR, což bylo odsuzováno autoritami sovětského Ázerbájdžánu.[13] Vztahy mezi Armény a Ázerbájdžánci, podporujícími pozici tehdejší ázerské vlády, se na to v následující době značně zhoršovaly.[14] V září 1988 se odehrály vzájemné násilnosti zahrnující fyzické napadání a pálení majetku a domů, které měly za následek útěk části obyvatel z města a desítky zraněných.[15] Sovětská armáda, poslaná do města zjednat pořádek, zavedla třídenní zákaz vycházení.[15][16] Mezi Ázerbájdžánci se šířili fámy o tom, že stěpanakertští Arméni chtějí otrávit vodovodní potrubí do Šuše a také o tom, že dvě ázerbájdžánské studentky byly znásilněny, v reakci na to pochodovaly stovky mladých Ázerbájdžánců z Agdamu na Stěpanakert, byly zastaveni ale Armény před městem a dva ze studentů byli zabiti a mnoho dalších zraněno.[17] Tito dva mrtví ázerbájdžánští studenti jsou považovány za první oběti války v Náhorním Karabachu.[18][19] V reakci na smrt těchto dvou studentů byl v Sumgaitu proveden pogrom na Armény, ve kterém podle neoficiálních zdrojů bylo zavražděno až 200 arménských civilistů.[20]

Poté, co Ázerbájdžán deklaroval svoji nezávislost na Sovětském svazu, v roce 1991, Stěpanakert byl přejmenován vládou Ázerbájdžánu zpět na Chankendi jako součást kampaně proti komunismu a turkifikace. Rozpad SSSR považovali Arméni za příležitost, vyrabovali vojenskou techniku sovětského 366. motorizovaného pluku umístěného ve Stěpanakertu. Ruští vojáci tohoto pluku prodávali své zbraně Arménům, aby měli na jídlo. Americký žurnalista Scott Harton, který v roce 1991, navštívil Stěpanakert, se stal přímým svědkem toho, kdy ruský důstojník Jurij Nikolajevič prodal ruský tank za 3 000 USD.[18]

Válka, která se tou dobou rozhořela naplno, vyústila v arménskou kontrolu nad oblastí i regiony spojující ji s Arménií. Před konfliktem byl Stěpanakert se 70,000 obyvateli největším městem oblasti (Arméni v té době tvořili 75% celkové populace oblasti).[21] Do roku 1992 toto číslo kleslo na 50,000.

Během války bylo město silně poničeno, zejména na počátku roku 1992, kdy Ázerbájdžánci využili město Šuša jako základnu pro ostřelování a zasypávali jej salvami raket Grad. To trvalo až do 9. května 1992, kdy byla Šuša dobyta arménskými silami. Stěpanakert nicméně zažíval letecké bombardování až do konce války.

Klid zbraní byl ustanoven roku 1994. Stěpanakert se od té doby stal hlavním městem mezinárodně neuznané Náhorně-Karabašské republiky.

Město bylo opět terčem silného ostřelování od samého začátku další války v Karabachu.[22] Obytné čtvrti byly mj. zasaženy kazetovou municí, obyvatelé byli nuceni uchýlit se do krytů.[23][24][25]

Klid zbraní byl podepsán 10. listopadu 2020, po zabrání města Šuša armádou Ázerbájdžánu[26], ponechávající kontrolu nad územím Náhorního Karabachu oběma armádám ve stavu z doby podepsání dokumentu. Dále zahrnující rozmístění mírových ruských sil a rozvrh předání sousedících ázerských okresů Ázerbájdžánu.[27]

Stěpanakert zůstává sídlem prezidenta Arcachu, Národního shromáždění neuznané Arcašské republiky, vlády, všech ministerstev a útvarů.

V srpnu 2021 byl ve Stěpanakertu zaveden výjimečný stav, protože kvůli suchu a vysoké teplotě vzduchu bylo 30 % města bez vody. Záchranáři distribuovali vodu kamiony s cisternami a byly obnoveny artézské studně z dob Sovětského svazu.[28]

Na podzim 2021 byla ve městě zahájena výstavba Pantheonu na památku padlých ve válce o Karabach v roce 2020. Památník má být dokončen v roce 2022.[29]

Veřejnou dopravu ve Stěpanakertu zajišťují autobusy značek Gazelle, Mercedes, PAZ, IKARUS a další. Autobusový vozový park je neustále doplňován o nové vozy. Městská hromadná doprava ve Stěpanakertu funguje bez problémů a z města jsou zajišťovány pravidelné autobusové spoje do všech měst pod kontrolou Arcachu.

Letiště se nachází 10 km severně od města, v osadě Chodžaly. V roce 2011 bylo letiště rekonstruováno. Od 1. října 2012 se jedná oficiálně o mezinárodní letiště, ale kvůli zákazu Ázerbájdžánu používat vzdušný prostor nad Karabachem a výhružkám použitím síly proti letadlům porušující tento zákaz, nepřijalo letiště dosud žádný mezinárodní let.[35]

Po skončení druhé války o Náhorní Karabach začaly arcašské a ruské orgány projednávat otázku otevření letecké dopravy z Ruské federace, bylo uvedeno, že do několika měsíců může začít pravidelné letecké spojení s Moskvou i dalšími ruskými regiony.[36] Do roku 2022 ale toto letecké spojení nevzniklo.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Степанакерт na ruské Wikipedii a Xankəndi na ázerbájdžánské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Stěpanakert na Wikimedia Commons