Stella (opera)

Holoubkova Stella je po Detvanovi Viliama Figuše-Bystrého a nevýznamných Matajovi a Matúši Trenčianském Jozefa Rosinského teprve čtvrtá slovenská (totiž na slovenské libreto psaná) opera.[3][pozn. 1] Její autor Ladislav Holoubek se již v 19 letech, roku 1932, stal dirigentem Slovenského národního divadla a rychle v něm nabyl praktických zkušeností. Jeho operní prvotina byla nastudována v napjaté době po vyhlášení autonomie Slovenska a nuceném odchodu ze SND většiny českých umělců, včetně šéfa opery Karla Nedbala. To se Holoubka přímo nedotklo: byl sice českého původu a narodil se v Praze, ale od svých šesti let žil na Slovensku. Za Slovenského státu byl jako hlavní dirigent SND a autor tří (z celkem čtyř) v té době premiérovaných slovenských oper jednou z nejvýznamnějších osobností slovenského hudebního života.

Námětově je Stella oproti předchozím pokusům o slovenskou operu novinkou – jde o baladický příběh se silně charakterizovanou atmosférou nehostinného přímořského prostředí v Anglii, kde si drsná příroda podržuje soustavnou nadvládu nad člověkem i přes veškerý technický pokrok. Krutost přírodních živlů nachází odraz ve vášnivém i krutém jednání postav, jehož středobodem je „femme fatale“, titulní hrdinka. [4] Přestože významnou roli v ději hraje tehdy technologicky převratná televize, skladatel v (ľuďáckém) tisku příběh vykládal především jako „báseň na víru v Boha, na posmrtný život a na čistou duševní lásku“.[5] Holoubek pomýšlel na zhudebnění Haggardova románu již kolem roku 1930 – ještě jako náctiletý – a dlouho pro ni hledal libretistu; mezitím již pojal myšlenku na ústřední Stellinu píseň. Nakonec se roku 1937 rozhodl zpracovat libreto sám se svou manželkou Alicí Páričkovou: společně vypracovali dramatickou kostru libreta a Páričková vypracovala výsledný text.[5] Podle pozdějšího hodnocení je slabinou libreta statičnost řady situací i množství vedlejších zápletek a postav odvádějících pozornost od hlavní linie příběhu a zdržujících spád děje. Rovněž jazyk libreta je příliš prozaický a nedopovídá atmosféře a citové vypjatosti jednotlivých scén, je navíc málo diferencován, takže se všechny postavy přes zásadní různost charakterů vyjadřují stejným stylem.[4]

Holoubek se při charakterizaci svého stylu odmítal hlásit k některému konkrétnímu směru, vymezoval se však vůči meziválečné avantgardě: „Snažím se psát vždy hudbu, inspirovanou citovou hudbu, a ne suše vypočítané umělosti. […] Nechci být ‚originální‛ za každou cenu.“[5] Přes využití motivu nejmodernější dobové techniky představuje Stella podle muzikologa Igora Vajdy svým námětem (a konečně i hudebním zpracováním) „jakýsi opožděný závan evropského fin de siècle“.[4] Skladatel ji údajně složil pod silným dojmem bratislavské inscenace Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče;[2] v soudobém tisku mezi svými vzory pro tuto operu vyzdvihl Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka[5].

Skladatel v opeře prokázal smysl pro dramatičnost; jednotlivé úseky v podstatě tradičních forem (scéna, recitativ, ansámbl) po sobě následují rychle a bez přechodů. Hudba sama je postavena na novoromantickém základě a vyskytují se některé rozvíjené příznačné motivy (pochmurný motiv Chrámu zemřelých, motiv vášnivé lásky titulní hrdinky a vynálezce, motiv smrti). Základ opery tkví v orchestru, v němž Holoubek zdařile využívá kontrapunkt a instrumentační techniku, jakož i bohatou harmonii. Předehra (účinně a atmosféricky budovaná na základě passacaglie[5]) a orchestrální mezihry jsou široce symfonicky rozvinuté. Slabinou je vokální složka, neboť hlasy jsou traktovány spíše nástrojově a melodie odvozeny z orchestru než jako samostatné, a rovněž jednotlivé postavy nejsou vokálně individualizovány.[4]

Premiéra Stelly 18. března 1939 připadla do doby těsně po vyhlášení nezávislosti Slovenského státu, v době představení se navíc před divadlem konala slavnost Hlinkovy gardy a Hlinkovy mládeže,[6] takže do značné míry unikla pozornosti diváků i tisku. Dobová kritika shledávala ve Stelle především vliv soudobé české operní tvorby.[7] Hudební recenzent deníku Slovák Jozef Hlavatý jí ve své kritice upíral označení „slovenská opera“, i když svou recenzi nazval „Zasa o jeden krok ďalej“ (na cestě k tomuto cíli) a tvrdil, že tato opera „[p]řevyšuje dosavadní pokusy o slovenskou operu svou hudební technikou“. Chyběla mu především provázanost prozaického a údajně nedramatického libreta s patetickou hudbou. „Teď jsme viděli Stellu, dílo rutinovaného kapelníka, který zná všechny manýry orchestru a jeviště, vyslechli jsme zvučné a vtipné orchestrální pasáže, sbory a sólová čísla, ba i zpívanou a recitovanou konverzaci sólistů, bylo to – přiznejme si – pěkné a působivé, ale – opera to nebyla, alespoň ne ve smyslu dramatickém.“ Považoval hudbu Stelly za posluchačsky přístupnou, „neproblematickou a nemoderní“.[6]

Skladatel svou první operu později dvakrát přepracoval, v letech 1948–1949 a znovu v letech 1954–1955, zejména na základě připomínek k libretu.[2][8] Tato poslední verze byla uvedena v Státním divadle v Košicích roku 1958 a jen ona se dochovala.[3][4] Stella pak již jako celek nebyla uvedena, i když se občas hrají působivé instrumentální mezihry ve skladatelově úpravě pro orchestr.[1]