Lady Macbeth Mcenského újezdu

1. obraz, Kateřinin pokoj: Mladá a krásná Kateřina je vdaná za nudného obchodníka Zinovije Borisoviče Ismailova. Nudí se svým bezzážitkovým životem, trpí neschopností manžela milovat a tyranským chováním tchána, Borise Timofejeviče.

2. obraz, Izmailovův dvůr: Zatímco je její manžel na služební cestě, Kateřina vyjde na dvůr obchodníkova domu, kde správce a někteří mužici, včetně záletníka Sergeje, hrají svou nemilosrdnou hru s tlustou starou kuchařkou. Sergej vyzve Kateřinu na zkoušku síly. Ta neodmítne, protože jí odvážný nádeník připadá atraktivní. Její tchán však zápas přeruší a hlasitým křikem zažene Kateřinu zpět do domu.

3. obraz, Kateřinin pokoj: Sergej se vloudí do Kateřinina pokoje pod záminkou, že si chce půjčit knihu, a svede ji.

4. obraz, Izmailovův dvůr:. Když Sergej odchází od Kateřiny oknem, její tchán ho chytí a před Kateřinou do krve téměř k smrti zmrská. Rozběsněná Kateřina se pomstí a dá tchánovi jedem na krysy otrávené jídlo. Boris Timofejevič umírá.

5. obraz, Kateřinin pokoj : Nyní Kateřina pravidelně tráví noci s Sergejem, ale svědomí ji trápí. Když se její manžel náhle uprostřed noci nečekaně vrátí, Sergej se jen tak tak ukryje. Zinovij je ale nedůvěřivý a když objeví cizí opasek, udeří jím Katerinu. Sergei vyjde ze svého úkrytu a spolu s Kateřinou Zinovije zabijí.

6. obraz, Izmajlovův dvůr, vedle sklepa: Kateřina se vdává za Sergeje, ale zatímco se připravuje hostina, opilý mužik ve sklepě objeví tělo Zinovije Izmajlova.

7. obraz, policejní stanice: Mužik přibíhá se svou zprávou na strážnici

8. obraz, Izmailovská zahrada: Policie vtrhne na svatební hostinu a zatýká Katerinu a Sergeje. Jsou odsouzeni k celoživotním nuceným pracím.

9. obraz, tábor trestanců poblíž mostu: Během transportu na Sibiř se Kateřina snaží dostat k Sergejovi a podplácí strážného. Sergej se však od ní odvrací a vytýká jí, že mu zkazila život. Už se totiž zajímá o mladou trestankyni Sonětku. Ta s ním chce jít spát jen tehdy, když dostane teplé ponožky. Sergej proto lichotkami okouzlí Kateřinu a dostane od ní punčochy. Kateřina však prohlédne jeho plány a zabije Sonětku tím, že ji svrhne z mostu. Sama pak skočí do dravé řeky.

Lady Macbeth Mcenského újezdu je druhou (a zároveň poslední dokončenou) operou Dmitrije Šostakoviče. Vyvolal s ní velký rozruch. Dokončil ji v prosinci 1932 a věnoval ji své nevěstě Nině Warsar. Jelikož se o dílo zajímaly dva operní domy, byly v rychlém sledu dvě premiéry. První 22. ledna 1934 v Michailovském divadle v Leningradu, kterou režíroval Nikolay Smolič s hudební režií Samuila Samossuda. Měla velký úspěch. O dva dny později se konala druhá v hudebním divadle Nemirovič Dančenko v Moskvě. Tato produkce, kterou režíroval Vladimir Nemirovič-Dančenko, měla mírně zkrácenou a upravenou verzi.[2] Po dva roky mělo dílo jeden úspěch za druhým. Již v lednu 1935 se opera hrála v Clevelandu. Následovala provedení v New Yorku, Philadelphii a Stockholmu. V českém znění, a to v překladu Josefa Urbana pod názvem Ruská lady Macbeth, se hrála poprvé 23. listopadu 1935 ve Slovenském národním divadle.[3] V roce 1936 byla uvedena v Praze (německé divadlo), Brně (30. dubna 1936 pod názvem Katěrina Ismajlová[4]), Lublani, Londýně, Curychu a Kodani, v roce 1937 v Záhřebu aj.[5][6]

Pak přišel večer 26. ledna 1936. Stalin, Molotov, Mikojan a Ždanov poctili svou návštěvou představení opery ve Velkém divadle ve vládní lóži, vpravo nad orchestřištěm, přímo nad plechy a bubny. Lóže byla zajištěna ocelovými deskami, aby se zabránilo možným útokům, které akustiku ještě zasílily.[7] Stalin byl chráněn před zrakem veřejnosti samostatnou oponou. Po představení Stalin zmizel, aniž skladatele přijal ve své lóži, ale údajně se náramně bavil se svými společníky, zejména o drasticky inscenované scéně soulože. Při odchodu z divadla se přítomný zpravodaj vládních novin Izvestija Stalina zeptal, zda se mu představení líbilo. Podle očitého svědka Sergeje Radamského Stalin údajně řekl: „To je zmatek a ne hudba!“[7] 28. ledna zveřejnila Pravda na Lady Macbeth nepodepsaný (tj. vládnoucí Stranou schválený) článek „Chaos místo hudby“[8].Tato tvrdá kritika působila katastroficky. Režisér Vladimir Ivanovič Nemirovič-Dančenko, který ve svém divadle nechal operu hrát i přes komentář Pravdy, byl krátce nato dotázán v článku novin Izvestija: „Vážně si Nemirovič-Dančenko myslí, že jeho divadlo je mimo Sovětský svaz?“ Přestože úřady upozorňoval, že všechna představení jsou po měsíce vyprodána, musel hraní opery ukončit.[9] Kritici se jeden po druhém za své předchozí názory omlouvali. Svou roli v tom sehrála také silně dogmatická sovětská kulturní politika, jak ji propagoval Ždanov. Veřejné mínění rovněž souhlasilo s tím, že opera by měla dodržovat „princip slušnosti“ a „vytvářet vznešené objekty.“ To se Šostakovičovou operou, ve které byla vražedkyně zobrazena jako hrdinka, nesouznělo.[10]

Zatímco opera byla v Sovětském svazu zakázána, pokračovala v úspěšném uvádění ve Spojených státech i v evropských zemích, s výjimkou nacistického Německa.[11] Šostakovič v roce 1950 proti inscenaci Lady Macbeth Mcenského újezdu v Kasselu, protestoval, ale v roce 1959 povolil Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu „poslední světové představení“ s prohlášením, že pracuje na nové verzi opery. Tato inscenace režiséra Bohumila Herlišky s názvem Lady Macbeth auf dem Lande v německém překladu Reinholda Schuberta[12] byla současně její německou premiérou.[13] Představení řídil italský dirigent Alberto Erede a roli Kateřiny zpívala rakouská zpěvačka Erika Wien.[12]

Nová verze, na které Šostakovič pracoval od roku 1956, dostala titul Kateřina Ismajlova a měla premiéru 8. ledna 1963, tedy v době uvolnění za vlády Nikity Chruščova, v moskevském hudebním divadle Stanislavského a Nemirovič–Dančenka. Šostakovič silně oslabil některé z pohoršlivých textových pasáží, zejména ty s erotickým tématem. Zmírnil také nejextrémnější instrumentální efekty a vokály. Celkově došlo k moralizujícímu upravení děje.[14] Některé z těchto nedostatků však byly odstraněny ještě před zákazem tištěného vydání z roku 1935.[2] V Československu měla tato verze opery premiéru ve Státním divadle Brno dne 19. dubna 1964, v překladu Václava Noska. Následovaly inscenace ve Smetanově divadle v Praze (1965),[15] Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1970), Státním divadle Ostrava (1971) a Divadle J. K. Tyla v Plzni (1977).

V roce 1979, čtyři roky po Šostakovičově smrti, přinesl Mstislav Rostropovič na západ kopii partitury původní verze z roku 1932 a v Paříži ji nahrál na zvukové nosiče. Ve stejném roce byla partitura vydána v hudebním nakladatelství Sikorski v německém překladu Jörga Morgenera a Siegfrieda Schoenbohma pod názvem Lady Macbeth von Mzensk. Tato verze byla poprvé představena v němčině v roce 1980 ve Wuppertalu a dále již v západním světě převažovala nad revidovanou verzí. V postsovětských republikách však zůstávala nová verze stále určující. Teprve roku 1996 uvedl Valerij Gergijev obě verze v Mariinském divadle v Petrohradě. První moskevské představení původní verze se konalo v roce 2000 v tamní opeře Helikon.[14][2][12][11] Národní divadlo Praha uvedlo její premiéru 10. února 2000;[15] dále ji inscenovalo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě roku 2018.