Steen Steensen Blicher

Narodil se jako syn pastora na faře Vium nedaleko Viborgu. Vyrostl v těsném kontaktu s přírodou a rolnickým životem v centrálním Jutsku. Nejprve jej učil jeho otec a pak studoval na latinské škole v Randersu. Po jejím dokončení začal roku 1799 studovat teologii na Kodaňské univerzitě. Roku 1801 musel studium ze zdravotních důvodů přerušit a dva roky pracoval jako domácí učitel v Holgershåbu na ostrově Farsten. Roku 1803 se vrátil ke studiu, které dokončil roku 1809. Stal se učitelem na škole v Randersu, ale již roku 1810 se kvůli malému platu místa vzdal a vrátil se ke svému otci.[2] Rovněž se oženil a se svou manželkou Ernestinou měl sedm synů a tři dcery.[3]

Steen Steensen Blicher

Následujících osm let prožil jako rolník. Jeho lovecké potulky z té doby pak měly velký význam pro jeho spisovatelskou činnost. Roku 1819 získal kněžský úřad v Thorningu a začal psát své povídky a novely. Roku 1826 se stal farářem ve Spentrupu a do roku 1829 zde vydával měsíčník Nordlyset (Polární záře), ve kterém publikoval své práce. Stal se velmi oblíbeným autorem. o čemž svědčí sedmisvazkové souborné vydání jeho próz a básní v letech 1832 až 1836.[2]

Roku 1836 podnikl cestu do Švédska, začal se zajímat o sociální problematiku a články s touto tematikou publikoval v tisku. Cestoval po Jutsku a v letech 1839–1844 zorganizoval první dánské lidové festivaly na kopci Himmelbjerget. Po neshodách s ostatními členy organizačního výboru byl nucen výbor opustit a byl podroben veřejné kritice. Roku 1845 se nervové zhroutil a následně se stal závislým na alkoholu. Kvůli své literární práci zanedbával svůj kněžský úřad. Byl proto roku 1847 poslán do důchodu a následující rok zemřel.[4]

Blicher na dánském lidovém festivalu na kopci Himmelbjerget

Blicherova busta ve Viborgu

Blicherův hrob ve Spentrupu

Blicher je považován za jednoho z představitelů první vlny dánských romantiků a za tvůrce dánské povídky. K romantismu jej přivedl svými přednáškami z roku 1802 dánsko-německý filosof Henrik Steffens. Svou literární práci zahájil překladem Ossianových zpěvů do dánštiny (první díl překladu vyšel roku 1807, druhý roku 1809). Vlastní tvorbu zahájil dvěma svazky básní z roku 1814 a 1817, těžiště jeho tvorby je však v próze. Jeho povídky a novely z rodného Jutska se vyznačují elegickým nebo melancholickým tónem a zobrazují pomíjivost a marnost lidského jednání i tragičnost lidských osudů, kterou nelze ovlivnit. Vystupují v nich většinou prostí lidé (sedláci, rybáři, dívky z vřesovišť), vyprávění je zarámováno popisy jutské přírody a mnoha realistickými pasážemi. Někdy se v jeho dílech objevuje i humor a ironický pohled na oficiální literární vkus určovaný v Kodani kruhem kolem Johana Ludviga Heiberga. Cenná je rovněž jeho tvorba v jutském dialektu, která předjímá pozdější dánskou regionální literaturu.[1]

• Præsten i Vejlby (1922, Farář z Vejlby), dánský němý film, režie August Blom.
• Præsten i Vejlby (1931, Farář z Vejlby), dánský film, režie George Schnéevoigt.
• Præsten i Vejlby (1960, Farář z Vejlby), dánský televizní film, režie Palle Kjærulff-Schmidt.
• Hosekræmmeren (1963, Punčochář), dánský film, režie Johannes Våbensted.
• Hosekræmmeren (1971, Punčochář), dánský film, režie Knud Leif Thomsen.
• Præsten i Vejlby (1972, Farář z Vejlby), dánský film, režie Claus Ørsted.
• Bejleren (1975, Žebrák), dánský film podle novely Tři svaté večery, režie Knud Leif Thomsen.
• Elise (1985), dánský film podle povídky Pozdní probuzení, režie Claus Ploug.
• Cecilia (1991), dánský televizní film podle povídky Punčochář,[5] režie Hans Christian Nørregaard^[zdroj?!].

• Loupežnický pelech, časopisecky, Praha: Zábavné listy 1888, přeložil Karel Petr Kheil.
• Marie, časopisecky, Praha: Zábavné listy 1888, přeložil Karel Petr Kheil.
• Pozdní probuzení, Praha: Odeon 1990, přeložili Helena Fialová a František Fröhlich, svazek obsahuje povídky a novely Zlomky z deníku venkovského kostelníka, Lupičské doupě, Pozdní probuzení, Ach! Ta změna!, Punčochář a Farář z Vejlby.