Starodub

Podle sčítání obyvatel z roku 2008 zde žije 18 399 lidí.

Město se nachází na řece Babynec, pravém přítoku řeky Bablja, přítoku řeky Sudosti (přítok řeky Desny).

Podle místní legendy je Starodub pojmenován na počest mohutného silného dubu, který se nacházel v centru města, na náměstí. Podle současných znalostí tamější obyvatelé dub uctívali. Byl považován za posvátný strom boha Peruna. Lze dovozovat, že Starodub byl v pohanských dobách kulturním a duchovním centrem Severjanů. Pohané se tu příležitostně scházeli pod silnými větvemi dubu, přinášeli sem své náboženské oběti a pořádali slavnosti, v nichž opěvovali veliké a nádherné síly přírody.

Zbytky víry ve starý dub přežívaly dokonce až do 19. století, kdy v některých vesnicích Starodubského kraje rolníci pokládali do stájí části hromem poškozených dubů v přesvědčení, že dodá sílu jejich koním. Jak napsal místní historik Alexander Rubec, ještě ve třicátých letech 19. století rostl ve Starodubu dub s obrovskou korunou, pod kterou se vešlo až patnáct vozů. Roku 1840 dub uschl a městská rada ho nařídila vykopat i s kořeny, čímž „zničila slavnou historickou památku Starodubu“. V roce 1909, v blízkosti Kyjeva, vyzvedli archeologové ze dna řeky Desny 20metrový dub, do jehož kmene byly vpraveny čelisti čtyř kanců, které byly v dávných dobách považovány za posvátné a měly chránit člověka.

Spyrydon Šyraj, bojar města v letech 1681–1708

Město je známo z 11. století jako pevnost Černigovského knížectví. V letopisech se město poprvé zmiňuje v roce 1096 ve spojení s válkami mezi kmeny Kypčaků. Na přelomu 12. a 13. století bylo město centrem Starodubského knížectví. V roce 1239 bylo město zničeno Tatary.

Ve 14. století se oblast stala součástí Litevského velkoknížectví a město centrem Starodubského okresu. Na počátku 16. století oblast získalo Ruské carství.

V roce 1616 ho dobyla polská vojska a v souladu s podmínkami Děulinského příměří v roce 1618 město přešlo pod správu Republiky obou národů. Následně v roce 1620 městu bylo uděleno magdeburské právo a znak.

V roce 1648 v průběhu Chmelnického povstání vedeného Bohdanem Chmelnickým ukrajinské vojsko osvobodilo město. Podle sčítání lidu v roce 1654 v Starodubu žilo 538 kozáků. Od roku 1663 se město stalo vojensko-administrativním centrem Starodubského regimentu. V roce 1666 na prosbu starodubských obyvatel získalo město carský list, který potvrdil práva městské samosprávy.

Za Kozáckého hetmanátu se v okolí Starodubu těžila železná ruda a vyrábělo se z ní železo. Hejtman Ivan Mazepa od 9. května 1690 povolil starodubskému plukovníkovi Michalovi Myklaševskému zřídit dva doly na těžbu rudy.

V roce 1781 se Starodub stal krajským městem Novgorodsko-Siverské gubernie a od roku 1802 Černigovské gubernie.

Mezi lety 1917–1918 byl Starodub součástí Ukrajinské lidové republiky (podle zákona z 2.-4. března 1918 se měl stát centrem Siverského kraje) a později Ukrajinského státu.

V roce 1919 bylo město násilně začleněno do RSFSR.

Po druhé světové válce se ruská komunistická moc uchýlila k odstraňování zděných budov z dob hejtmanátu. Zejména byl zničen kostel svatého Jana, postavený v roce 1720 prostředky hejtmana Jana Skoropadského, a dále katedrála Proměnění Páně, postavená ve stylu ukrajinského baroka, a kostel svatého Mikuláše.

Ve městě je rozvinut především potravinářský průmysl (továrny na sýr a konzervy a také pekárna).

• Katedrála narození Páně (1677, obnovena v roce 1744 po požáru). Kozácké baroko s prvky naryškinského stylu.
• Kostel sv. Zjevení, z let 1770–1789, provinční baroko.
• Kostel sv. Mikuláše, z let 1802–1802, klasicismus.
• Budovy bývalé duchovní akademie a mužské gymnázium

• Josif Izrailevič Vorovič — ruský matematik, akademik Ruské akademie věd
• Semjon Jakovyč Haličský  — ukrajinský voják a státník. Starodubský plukovník.
• Petro Jurijovyč Datlev — ukrajinský politik, revolucionář, překladatel, editor a publicista.
• Mikola Zajcev — ukrajinský voják a veřejný pracovník; kornet armády UNR .
• Osip Kirillovič Kameněckij — ruský zdravotník
• Georgij Vasiljevič Metělskij — ruský spisovatel, prozaik.
• Michail Andrijovyč Miklaševskyj — ukrajinský voják a státník.
• Nikolaj Stěpanovič Nikitčenko — sovětský generálmajor.
• Anatolyj Volodymyrovyč Ohijevskyj — ukrajinský hydrolog, doktor technických věd.
• Roman Onysymovyč Rakuška — ukrajinský státní a církevní pracovník, pravděpodobný autor Kroniky Samovědce.
• Pavlo Andijovyč Rastohujev — běloruský lingvista-dialektolog.
• Olexandr Ivanovyč Rubec — ukrajinský etnograf, folklorista, sborový dirigent a pedagog.
• Ivan Iljyč Skoropadskyj — ukrajinský hejtman
• Pavlo Petrovyč Skoropadskyj — hejtman Ukrajinského státu (studoval na starodubském gymnáziu).
• Mykola Filipovyč Toločynov — porodník-gynekolog.
• Michail Stepanovyč Tkačenko — člen ukrajinské Centrální rady a Malé rady, generální tajemník soudní správy.