Velký útěk

Letci utekli pomocí 110 metrů dlouhého tunelu nacházejícího se 9 metrů pod zemí, který vykopali pomocí nářadí, jenž si sami vyrobili. Zajatci tunel pojmenovali Harry. Letci původně stavěli tři tunely (Tom, Dick a Harry), ale protože práce pokračovaly příliš pomalu a němečtí strážci začali mít podezření, pokračovali po chvilkové nečinnosti v kopání tunelu Tom. Naneštěstí byl tunel Tom objeven a tak museli letci otevřít znovu tunel Harry. Při kopání jiné skupiny letců padělaly stovky dokladů, roznášely tuny zeminy z tunelu po táboře, vyráběli mapy a kompasy, jiní přešívali uniformy a přebarvovali je krémem na boty a jiní se učili mluvit alespoň trochu německy. Sestavovali si pořadí ve dvoučlenných a trojčlenných skupinách, v jakém uprchnou, podle toho jak moc se zasloužili o přípravu útěku. Rozhodlo se, že se útěk uskuteční 24. března. Organizátorem akce se stal Brit Roger Bushell, který měl za sebou už dva nevydařené útěky ze zajetí.

Tunnel Harry

Památník útěku

Národnost 50 popravených

21 Britů

6 Kanaďan

6 Poláků

5 Australanů

3 Jihoafričané

2 Norové

2 Novozélanďané

1 Řek

1 Francouz

1 Litevec

1 Čech (Arnošt Valenta)

1 Belgičan

Datem útěku se stala noc z 24. března na 25. března 1944. Té noci napadl sníh, takže se riziko odhalení velmi zvýšilo. První uprchlík přeběhl do lesa a natáhl lano, za které zatáhl a tím dal signál čekajícím v tunelu, že se stráž na věži nedívá. Když uprchl další zajatec, vystřídal předchozího u lana. Nakonec z původních 200 účastníků uteklo jen 76, protože se nepočítalo s mnoha okolnostmi, jako byl hluboký sníh, který ztěžoval krytí, zřícení části tunelu a jiné události, které se té noci odehrály. Nakonec byl útěk i odhalen, ale i tak je největším útěkem zajatců vůbec. Uprchlíci měli plány uprchnout do Francie, Polska, Švýcarska a Švédska. Asi polovina uprchlíků zamířila na necelé 2 kilometry vzdálené nádraží v Żagańi, zbytek musel jít pěšky. Nicméně ti, kteří zamířili na nádraží, jej nakonec nemohli najít a proto museli čekat až do svítání, což bylo velmi nebezpečné. Někteří se také poté skrývali v lesích, jenže v roce 1944 byl březen jedním z nejstudenějších a z toho důvodu museli tito svůj úkryt opustit. Ti, co šli pěšky, si mezi sebou říkali „Bačkoráři“.

Tato událost velmi rozhněvala Adolfa Hitlera především proto, že mezi uprchlíky byli také čtyři Poláci a tři Češi. Uprchlíci byli postupně chyceni a 50 jich bylo na přímý rozkaz Hitlera gestapem na různých místech v Německu bez soudu popraveno. Dalších 23 chycených letců bylo převezeno zpět do tábora. Na svobodu se nakonec dostali pouze tři letci (dva Norové a jeden Holanďan). Zastřelení letci byli tajně spáleni v krematoriích.

Zpráva o popravách velmi rozhořčila Velkou Británii, a proto po válce RAF sestavila speciální vyšetřovací tým, který měl vypátrat a zatknout vrahy pilotů. Do čela týmu byl vybrán major Frank McKenna, který začal rekonstrukcí útěku a poté sestavil časový sled událostí. Výbornými důkazy se staly urny s popelem letců a s datem i místem spálení. Vyšetřování trvalo tři roky, bylo obviněno a popraveno několik desítek gestapáků, ale někteří vrazi zůstali nedopadeni, protože McKenna nemohl vyšetřovat v sovětské okupační zóně.

Kvůli pátrání po letcích byla vyvražděna česká rodina. Účastníci útěku byli zastřeleni poblíž Mostu a také v Hrabůvce.