Sportovní fotografie

V roce 1869 vynalezl Eadweard Muybridge jednu z prvních fotografických závěrek. V roce 1877 nafotografoval své rozsáhlé experimenty a zdokonalil svou techniku. Fotografoval až třiceti kamerami. Jako výsledek své práce ve Filadelfii roku 1887 zveřejnil 781 světlotisků pod názvem Animal Locomotion a The Human Figure in Motion. Tyto sekvence fotografií pořízených ve zlomcích sekundy od sebe zachycují obrazy různých zvířat a lidí při různých akcích.

V roce 1883 vynalezl kameru, která umožňovala zachytit celou sérii expozic na jednu desku, čímž získal pohybový diagram. Později zkonstruoval kameru, která při každém osvitu udělala samostatný snímek jedné pohybové fáze.[1] Vznikl tak zoopraxiskop, což je promítačka, která umožňovala prohlížet fotografie nalepené na kotoučku, při točení klikou se kotouček otáčel a přes objektiv se na plátno promítal pohyblivý obraz.[2]

Fotograf amerického fotbalu s více fotoaparáty, dlouhými objektivy a monopodem

Obor fotografické žurnalistiky se v čase prvních olympijských her v roce 1896 teprve začal rozvíjet. Pokroky se děly jak v technice fotografie tak i v technologii tisku. Pro venkovní scény (pro fotografii krajiny, architektury nebo průmyslu) byly vyvinuty speciální, ale pořád ještě poměrně velké a těžké „cestovní fotografické kamery“. Masivní ateliérové kamery měly nastavitelnou přední stěnu a také zadní stěnu s matnicí, fotografovalo se s objektivy s různou ohniskovou vzdáleností a obvykle se používaly fotografické desky o velikostech 13×18, 18×24 a 24×30 cm.

Pro cestovní kamery byl nepostradatelný skládací masivní stativ, který sportovní fotografové v Aténách v roce 1896 využili. Vskutku, zachytit sportovce v pohybu se tehdejšími technickými prostředky bylo téměř nemožné. Časy závěrky byly pořád ještě příliš dlouhé. Právě proto je většina snímků statická a aranžovaná. O několik málo let později začaly trh dobývat lehké ruční fotoaparáty, které otevřely nové možnosti fotografické žurnalistiky a také amatérské fotografie.

Přibližně do roku 1880 se v tištěném materiálu reprodukovaly ilustrace nebo fotografie pouze s pomocí časově náročných technik s vysokým podílem lidské práce – technikou dřevorytu, ocelorytu nebo litografie. Zavedení hlubotisku a autotypie umožnilo přímý tisk a rychlejší kopírování fotografických snímků. To umožnilo vydávat noviny a časopisy s obsahově aktuálními obrázky.

Na olympijských hrách v Aténách bylo pravděpodobně pořízeno méně než 100 snímků. Je známo, že na místě pracovalo sedm fotografů: pět Řeků, americký fotoamatér Thomas Curtis (zároveň získal olympijské zlato v běhu na 110 metrů překážek) a Němec Albert Meyer. Mezi fotografickými zpravodaji byl Albert Meyer zdaleka nejplodnější. Je autorem nejméně 56 snímků z celého počtu, což je více než polovina všech známých snímků. Jeho díla jsou při srovnání s fotografiemi ostatních technicky a esteticky jasně lepší. Meyersovy olympijské snímky byly publikovány v roce 1896 v rámci tehdejšího sportovního časopisu Sport im Bild, vycházejícího od roku 1885. Také málokterá moderní publikace o historii olympijských her neobsahuje jeho snímky.

Jednou z prvních fotografek sportu byla Adelaide Leavy, průkopnická americká novinářská a sportovní fotografka (1913–1999). V roce 1943 se začala věnovat sportovní fotografii, jako jedna z prvních žen, které se věnovaly sportovním událostem.[3][4] Na sportovištích byla raritou a někdy měla potíže přesvědčit organizátory akcí a další reportéry, že je tam pracovně.[3][5] Ačkoli se Leavy věnovala basketbalu, koňským dostihům, lednímu hokeji, plavání a tenisu, udělala si jméno díky fotografování boxerských zápasů každý pátek v Madison Square Garden. Její fotografie zápasu Rocky Graziano - Freddie Cochrane v roce 1945 získala dobré recenze. Řekla, že nejtěžší na pořízení dobré sportovní fotografie je dobře předvídat, kdy k akci dojde.[5]

Sportovní fotograf a kameraman na zápase Českého fotbalového poháru

Jako prvního fotografa sportu na českém území můžeme označit Františka Fridricha díky snímkům z prostředí bruslařských a veslařských sportů.

V roce 1958 získal hlavní cenu World Press Photo český fotograf Stanislav Tereba za snímek „Brankar a Voda“, v roce 1975 získal první cenu v kategorii Sport na World Press Photo česky fotograf Miroslav Martinovský za snímek „Poslední Pokus“ v roce 2004 pak získal český fotograf Jan Šibík třetí místo v kategorii sport série za snímky tradičního indického zápasu.

• Jiří Křenek

• Tomáš Pospěch (* 1974) si pohrával s kontextuálními odkazy na vizuální strategie sportovní fotografie – Bezúčelná procházka (2004–2008) a Mimo hru (2005–2010). Tomáš Pospěch zde reagoval na vizuální stereotypy, narušoval hranice tradiční sportovní fotografie.

• Roman Vondrouš (ČTK) ze sportů fotografuje především Velkou pardubickou.

• Ze současných autorů je třeba vyzdvihnout ještě Michala Kamaryta (ČTK).

Fotografové u olympijského vítěze, 2012

Používané vybavení profesionálního fotografa obvykle obsahuje rychlý teleobjektiv a fotoaparát, který má extrémně rychlé časy závěrky. Obecně lze říci, že se používají monopody, s cílem odlehčit fotografovi od těžké kamery a objektivu. Kromě toho před rozhýbáním snímku může ještě pomoci Stabilizace obrazu.

• 
  ACC Asia Championships
• 
  ACC Asia Championships
• 
  ACC Asia Championships
• 
  Asia League
• 
  bj-league
• 
  FIS World Championships
• 
  Horse racing event
• 
  UEFA Champions League 2009, Quarter Final FC Porto-Manchester United