Lilek

Lilky mohou být jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, keře, liány i malé stromy. Některé druhy jsou trnité. Rostliny jsou lysé nebo s oděním tvořeným jednoduchými, větvenými, hvězdovitými nebo žláznatými chlupy. U některých druhů jsou chlupy žahavé. Listy jsou jednoduché nebo zpeřené, střídavé (někdy na květonosných větvích zdánlivě vstřícné) nebo po dvou, většinou řapíkaté, s celistvou, zubatou, laločnatou nebo členěnou čepelí. Květenství jsou zdánlivě úžlabní (ve skutečnosti se tvoří na vrcholu lodyhy, který je přerůstán postranní větví a odsunut do zdánlivě postranního postavení), většinou hroznovitá, latovitá, okolíkovitá nebo svazečky, případně jsou květy jednotlivé. Květy jsou většinou pravidelné nebo řidčeji dvoustranně souměrné, pětičetné, oboupohlavné nebo jednopohlavné. Kalich je zakončen 5 nebo 10 cípy. Koruna je pěticípá, kolovitá nebo široce zvonkovitá. Tyčinek je pět, jsou přirostlé v bázi korunní trubky, mají velmi krátké nitky a dlouhé prašníky. Semeník je srostlý ze dvou plodolistů, někdy však vlivem tvorby falešné přehrádky obsahuje 4 komůrky. Vajíček bývá mnoho, čnělka je krátká, s drobnou bliznou. Plodem je suchá nebo dužnatá bobule obsahující mnoho plochých semen.[1][2][3]

• 
  Žláznaté a jednoduché chlupy na okraji listu lilku quitského
• 
  Detail květu lilku potměchuti

Rod zahrnuje okolo 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste ve Střední a Jižní Americe.[2] V České republice se (včetně druhů krátkodobě zavlékaných nebo zplaňujících) vyskytuje celkem 19 druhů lilků, z nichž většina je nepůvodní.[4] Nejhojnějším druhem je lilek potměchuť, rozšířený v teplejších oblastech celé republiky, a lilek černý, který zde zdomácněl jako archeofyt. Z dalších archeofytů se zde vyskytuje lilek vlnatý (S. decipiens), lilek žlutý (S. villosum) a lilek křídlatý (S. alatum). Některé další pěstované druhy v ČR zplaňují: lilek brambor (S. tuberosum), lilek rajče (S. lycopersicum), lilek borůvkový (S. scabrum), lilek vejcoplodý (S. melongena), lilek nádherný (S. pyracanthos), llilek ozdobný (S. capsicastrum), nebo jsou spíše jen přechodně zavlékány: lilek leskloplodý (S. physalifolium), lilek americký (S. americanum), lilek hulevníkolistý (S. sisymbriifolium), lilek sodomský (S. linneanum), lilek zobanitý (S. cornutum), lilek karolínský (S. carolinense) a lilek trojkvětý (S. triflorum).[1][4]

Housenka lišaje smrtihlava

Květy lilků neobsahují nektar a nabízejí opylovačům pouze pyl. Ten je z prašníků vytřásán speciálním mechanismem, který je znám jako buzz pollination. Hmyz dosedne zespodu na květ a rychlými vibracemi hrudi jej rozechvěje, pyl vypadává a zachycuje se na ochlupení hmyzu. Lilek potměchuť je opylován zejména čmeláky. Tomuto způsobu opylování napomáhá také tvar květu s korunními lístky otočenými nazpět.[5] Semena drobnoplodých druhů (lilek černý, lilek potměchuť) šíří ptáci konzumující plody.[6] Některé druhy jsou šířeny i netopýry, např. lilek Solanum rugosum v Latinské Americe listonosem krátkoocasým. V tropech vyhledávají plody lilků také opice.[7] Některé druhy mají dlouze ostnité plody, které se šíří na srsti zvířat. Patří mezi ně mj. severoamerický lilek Solanum rostratum.[8] Lilky jsou zejména v Latinské Americe živnými rostlinami celé řady druhů motýlů a můr. V Evropě se jimi živí housenky lišaje smrtihlava (Acherontia atropos), osenice stepní (Euxoa obelisca) a obaleče zimolezového (Adoxophyes orana).[9]

Lilky jsou vesměs více či méně jedovaté rostliny. Hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, které mají dráždivé účinky na zažívací trakt a bývají akumulované především v nedozrálých plodech. Otravy se projevují zejména nevolností, zvracením, břišními křečemi a průjmy, v některých případech byly zaznamenány i halucinace, delirium a koma. Po požití většího množství se dostavují i dýchací potíže, deprese a zrychlený tlukot srdce. Vážnější stavy se léčí intravenózním dodáním tekutin a elektrolytů a podáváním antiemetik.[10][11] Převážná většina otrav lilky u lidí souvisí s konzumací nedozrálých plodů,[10] u řady druhů jsou však jedovaté i zralé plody.[11]

Hlavními alkaloidy bramboru je α-solanin a α-chakonin, které představují 95% obsažených alkaloidů. Nejtoxičtější je α-chakonin. Jedovatá je celá rostlina s výjimkou hlíz. Toxiny jsou obsaženy i v nevařených bramborových klíčcích a zelených částech hlíz. Symptomy jsou podobné jako u jiných lilků.[10][12] Lákavě zbarvené bobule lilku višňového (S. pseudocapsicum), pěstovaného jako okrasná rostlina, bývají příčinou otrav zejména u dětí. Hlavní účinnou látkou je solanokapsin, látka strukturně příbuzná solaninu.[13] Druh Solanum dimidiatum v Texasu způsobuje neurologické onemocnění krav známé pod názvem "syndrom šílené krávy" (crazy cow syndrome). Učinnými látkami jsou nortropanové alkaloidy ze skupiny kalysteginů.[14] V brazilském pantanalu bývá příčinou otrav dobytka lilek Solanum glaucophyllum.[15] U některých divoce rostoucích druhů lilku se údaje o jedovatosti v různých zdrojích významně liší. Je to i případ zralých plodů lilku černého, které jsou v některých zdrojích uváděny jako jedlé (např. [16]), jinde jako jedovaté (např.[17]). Podobné je to i s lilkem americkým (S. americanum). Druh pochází patrně z Jižní Ameriky a je rozšířen i v jiných částech tropů. Podle některých zdrojů se listy, plody i mladé stonky konzumují (např. [16]), podle jiných je rostlina silně jedovatá a bývá příčinou otrav dobytka (např. [13]). Některé cizokrajné druhy lilku mají na povrchu žahavé chlupy, které při kontaktu s pokožkou způsobují dermatitidy.[10]

• 
  Strukturní vzorec solaninu
• 
  Strukturní vzorec solanokapsinu
• 
  Lilek višňový s plody