Sojuz 33

Sojuz 33 byla kosmická loď SSSR z roku 1979 s mezinárodní rusko/bulharskou posádkou, která se pokusila spojit se sovětskou orbitální stanici Saljut 6. Podle katalogu COSPAR dostala označení 1979-029A a byl to 68. registrovaný let kosmické lodě s lidmi na palubě ze Země. Byl součástí programu Interkosmos. Jejím volacím znakem byl SATURN. Po nezdařeném pokusu o spojení se posádka vrátila na Zem.[1]

Sojuz 33
Znak
Údaje o lodi
COSPAR 1979-029A
Hmotnost 6 860 kg
Údaje o letu
Volací znak Сатурн ("Saturn")
Členů posádky 2
Datum startu 10. dubna 1979 17:34:34 UTC
Kosmodrom Bajkonur, Kazachstán
Vzletová rampa LC1
Nosná raketa Sojuz
Délka letu 1 d 23 h 01 m 06 s
Datum přistání 12. dubna 1979 16:35:40 UTC
Apogeum 279,2 km
Perigeum 198,6 km
Sklon dráhy 51,63°
Doba oběhu 88,99 min
Počet oběhů 31
Navigace
Předchozí Následující
Sojuz 32 Sojuz 34

Posádka

Dvoučlennou posádku tvořili tito kosmonauti:

Průběh letu

Loď odstartovala 10. dubna 1979 večer z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Sojuz U. Start se vydařil, loď se dostala na orbitu 194 – 261 km. Po třetím okruhu posádka upravila dráhu lodě na 273 – 330 km nad Zemí. Večer 11. dubna byl zapnut automatický systém spojení. Ve vzdálenosti 3 km od stanice však korekční motor přestal pracovat. Závadu se nepodařilo ani po konzultacích s řídícím střediskem odstranit a bylo rozhodnuto vrátit se na Zem. K návratu byl využit reservní motor a bylo potřeba přikročit i k ručnímu ovládání řízení. Neplánovaný sestup odpojené kabiny byl spojen s přetížením až 10 g, padákový systém však fungoval a kabina s oběma živými kosmonauty přistála měkce na území Kazachstánu (tehdy součást SSSR) zhruba 320 km jihovýchodně od Džezkazganu v noci. Délka letu byla 1 den a 23 hodin.[1][2]

Stanice Saljut 6 zůstala na oběžné dráze se stálou posádkou Vladimír Ljachov – Valerij Rjumin.

Konstrukce Sojuzu

Udaná startovací hmotnost byla 6800 kg vč.200 kg paliva pro manévrování a brzdění. Loď se obdobně jako ostatní lodě Sojuz skládala ze tří částí, kulovité orbitální sekce, návratové kabiny a sekce přístrojové. Měla namontováno spojovací zařízení a padákový systém..

Odkazy

Reference
  1. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 309.
  2. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov, s. 198.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.